NL-LICnovinky
PharmDr. Přemysl Černý, vedoucí Lékového informačního centra (LIC) FN u sv. Anny v Brně pro vás pravidelně vyhledává, a zpracovává do zkrácené podoby novinky z medicínských a farmaceutických zdrojů.
kontakt: 543 182 176, e-mail:
Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
|
Napsal uživatel Přemysl Černý |
Sobota, 16 Říjen 2010 23:46 |
Dr. Chalot M. a kolektiv z Copenhagen University Hospital Gentofte v Hellerupu v Dánsku provedli národní kohortovou studii založenou na datech správního registru ze všech nemocnic v Dánsku. Jednalo se o pacienty propuštěné po prvním infarktu myokardu v letech 2000 až 2006. Primárním výstupem byla složenina z rehospitalizace pro MI, mrtvice nebo kardiovaskulární smrti. Pacienti byli zkoumáni v několika časových sezeních včetně 7, 14, 21 a 30 dnů po MI. Sledování trvalo 1 rok.
Z 56406 zahrnutých pacientů bylo 9137 (16,2%) rehospitalizováno kvůli MI nebo ictu nebo utrpělo kardiovaskulární smrt. Z 24702 pacientů (43,8%), kteří užívali clopidogrel, užívalo 6753 (27,3%) zároveň PPI. Poměr rizika kardiovaskulární smrti nebo rehospitalizace pro IM nebo mrtvice pro současné užívání PPI a clopidogrelu v kohortě 30 dnů po propuštění byl 1,29 (95% CI 1,17 až 1,42; P < 0,001). Odpovídající poměr pro užívání PPI u pacientů, kteří neužívali clopidogrel, byl 1,29 (95% CI 1,21 až 1,37; P < 0,001). Žádná statisticky signifikantní interakce mezi PPI a clopidogrelem se neobjevila (P = 0,72). Statisticky signifikantní interakce byla mezi PCI (perkutánní koronární intervence) a PPI u skupiny s clopidogrelem – vyšší riziko kardiovaskulární smrti nebo rehospitalizace kvůli MI nebo mrtvice bylo u pacientů s PCI (HR 1,40; 95% CI 1,19 až 1,64) vs bez PCI (HR 1,21; 95% CI 1,07 až 1,38).
Inhibitory protonové pumpy se tak zdají být ve spojení se zvýšeným rizikem nežádoucích kardiovaskulárních výstupů po propuštění bez ohledu na užívání clopidogrelu kvůli infarktu myokardu. Kombinovaná terapie nebyla spojena s žádným dalším rizikem nežádoucích kardiovaskulárních příhod nad ty pozorované u pacientů se samotnými PPI.
Studii podpořily The Danish Medical Research Council a The Danish Heart Foundation.
Zdroj: Ann Intern Med 2010 Sep 21; 153 (6): 378-86
komentář v: Ann Intern Med 2010 Sep 21; 153 (6): 413-5
|
Napsal uživatel Přemysl Černý |
Sobota, 16 Říjen 2010 23:44 |
Dr. Kirk I. Erickson a kolektiv z University of Pittsburgh v Pennsylvanii stanovovali fyzickou aktivitu počtem ušlých bloků za 1 týden u 299 lidí bez demence se středním věkem 78 let. Za 9 let pak byla měřena velikost mozku pomocí magnetické rezonance (MRI). Za další 4 roky pak bylo u účastníků testováno kognitivní poškození a demence. Účastníci byli rozděleni do 4 kvartilů na základě počtu ušlých bloků.
MRI za 9 let ujistila o tom, že objem šedé hmoty v nejvyšším kvartilu se od sotatních tří lišil (všechna P < 0,05). Účastníci, kteří ušli alespoň 72 bloků (přibližně 9 – 14 km) za týden měli více šedé hmoty než ti, co ušli méně, ačkoliv se nezdá, že by ušlých více jak 72 bloků zvýšilo objem šedé hmoty. Oblasti mozku se zvýšeným objemem spojeným se sniženým rizikem rozvoje kognitivního poškození byly ve frontálním gyru inferior (poměr rozdílu OR 1,99; P < 0,01), hippocampální formaci (OR 2,01; P < 0,009) a doplňkové motorické oblasti (OR 2,24; P < 0,01). V dalším 4letém sledování mělo 116 účastníků (40%) kognitivní poškození nebo demenci. Větší objem šedé hmoty s fyzickou aktivitou byl spojen s 2násobným snížením rizika kognitivního poškození. Množství chůze v dřívějším životě je tedy spojeno s objemem mozku v pozdějším věku a větší objem tkáně (díky chůzi) je spojen se snížením rizika kognitivní poruchy.
Studie byla podpořena National Institute on Aging. Autoři a komentátor neudávají žádné relevantní finanční vztahy.
Zdroj: Neurology 2010; 75: 1415-1422
|
Napsal uživatel Přemysl Černý |
Sobota, 16 Říjen 2010 23:41 |
Dr. Raija Korpelainen a kolektiv z University of Oulo ve Finsku provedli populační randomizovanou kontrolovanou studii. Z období 1. až 30. dubna 2001 zahrnuli do výsledků dlouhodobého sledování celkem 160 žen ve věku 70 až 73 let s osteopenií. Ženy v cvičící skupině navštěvovaly schůzky ohledně kontroly rovnováhy, síly nohou a tréningu dopadů jednou týdně po dobu 6 měsíců v období říjen až březen každý rok v letech 1998 až 2001. Prodloužené sledování probíhalo od 1. května 2001 do 31. prosince 2005 se středním celkovým časem pozorování 7,1 roku. Hlavními endpointy byla kostní minerální densita stehenního krčku, posturální kymácení a síla nohou; sekundárními endpointy byly nemocničně léčené zlomeniny a měření funkční schopnosti. Výzkumníci prováděli zaslepení každý rok.
Cvičící skupina měla signifikantně lepší výstupy než kontrola u posturálního kymácení (interakce skupina x čas; P = 0,005), rychlosti chůze (interakce skupina x čas; P < 0,001) a skore Frenchay Activities Index (interakce skupina x čas; P = 0,001). Obě skupiny ale měly podobná snížení kostní minerální density v průběhu času. Během prodlouženého sledování měly cvičící ženy poměr incidence zlomenin 0,05 na 1000 osoboroků vs 0,08 na 1000 osoboroků v kontrolní skupině (poměr Poisson incidence rate 0,68; 95% CI 0,34 až 1,32). Žádná z cvičících žen neměla kyčelní zlomeniny vs 5 v kontrolní skupině. Byla 1 smrt u cvičících a 8 smrtí u kontrolních (poměr Poisson incidence rate 0,11; 95% CI 0,01 až 0,85).
Studii podpořily The Finnish Ministry of Education, The Finnish Cultural Foundation, The Juho Vainio Foundation, The Miina Sillanpää Foundation, The Research Foundation of Orion Corporation a The Northern Ostrobothnia District Hospital. Autoři studie neudávají žádné relevantní finanční vztahy.
Zdroj: Arch Intern Med 2010; 170: 1548-1556
|
Napsal uživatel Přemysl Černý |
Sobota, 16 Říjen 2010 23:38 |
Cabazitaxel je nový tubulin vážící taxan s antitumorovou aktivitou u docetaxel-rezistentních rakovin. Dr. J.S. de Bono a kolektiv výzkumníků TROPIC z Royal Marsden NHS Foundation Trust and The Institute of Cancer Research v Suttonu v Británii provedli otevřenou randomizovanou studii fáze 3 u mužů s metastatickou rakovinou prostaty rezistentní na kastraci, kteří užívali předchozí hormonální terapii, ale jejichž choroba progredovala během nebo po léčbě režimem obsahujícím docetaxel. Účastníci byli léčeni prednisonem 10 mg denně a byli randomizováni na 12 mg/m2 mitoxantronu i.v. 15-30 min nebo 25 mg/m2 cabazitaxelu i.v. 1 hod každé 3 týdny. Náhodný rozpis byl generován počítačem. Primárním endpointem bylo celkové přežití. Sekundární endpointy zahrnovaly přežívání bez progrese a bezpečnost. Analýza byla se záměrem léčit.
Zahrnuto bylo 755 mužů, 377 s mitoxantronem a 378 s cabazitaxelem. Ve vzorku pro finální analýzu (25.9.2009) bylo střední přežívání 15,1 měsíce (95% CI 14,1 až 16,3) u cabazitaxelu a 12,7 měsíce (95% CI 11,6 až 13,7) u mitoxantronu. Poměr rizika HR pro smrt léčených cabazitaxelem vs mitoxantronem byl 0,70 (95% CI 0,59 až 0,83; p < 0,0001). Střední přežívání bez progrese bylo 2,8 měsíce (95% CI 2,4 až 3,0) u cabazitaxelu a 1,4 měsíce (95% CI 1,4 až 1,7) u mitoxantronu (HR 0,74; 95% CI 0,64 až 0,86; p < 0,0001). Čas do progrese byl rovněž delší u cabazitaxelu (8,8 měsíce vs 5,4; p < 0,0001). Poměry odpovědi PSA byly 39,2% u cabazitaxelu a 17,8% u mitoxantronu (p = 0,0002). Nejčastějšími klinicky signifikantními nežádoucími příhodami stupně 3 nebo více byly neutropenie (cabazitaxel 303 (82%) pacientů vs mitoxantron 215 (58%)) a diarrhoea (23 (6%) vs 1 (< 1%)). Febrilní neutropenii mělo 28 (8%) pacientů s cabazitaxelem a 5 (1%) s mitoxantronem.
Studie byla podpořena Sanofi-Aventis. Dr. deBono slouží jako placený konzultant Sanofi-Aventis. Dr. Quinn dostává vědeckou podporu od Sanofi-Aventis. Dr. Dorff neudává žádné relevantní finanční vztahy.
Zdroj: Lancet 2010; 376 (9747): 1147-1154
komentář v: Lancet 2010 Oct 2; 376 (9747). 1119-20
|
Napsal uživatel Přemysl Černý |
Sobota, 16 Říjen 2010 20:58 |
Upozorňujeme na rubriku LIC novinky - přehledně zpracované výtahy závěrů klinických výzkumů z aktuálních časpiseckých zdrojů:
Dr. Simon Wandel a kolektiv z University of Bern ve Švýcarsku použitím Bayesian modelu umožňujícího syntézu násobných časových bodů zkombinovali přímá srovnání uvnitř studií s nepřímou evidencí z jiných studií. Primárním endpointem byla intenzita bolesti, sekundárním endpointem byla změna minimálního rozsahu kloubního prostoru. Když byla použita 10cm visuální analogová škála, byl prespecifikovaný minimální klinicky důležitý rozdíl mezi preparáty a placebem -0,9 cm. Výzkumníci hledali v elektronických databázích a konferenčních jednáních od jejich začátků po červen 2009 a také kontaktovali příslušné experty a hledali v relevantních webových stránkách. Vstupními kritérii byly rozsáhlé randomizované kontrolované studie zahrnující více než 200 pacientů s kolenní nebo kyčelní osteoartritidou a srovnávající glucosamin, chondroitin nebo jejich kombinaci s placebem nebo navzájem.
|
Aktualizováno Středa, 27 Říjen 2010 21:49 |
Celý článek... |
Napsal uživatel Přemysl Černý |
Sobota, 16 Říjen 2010 00:02 |
Sérový homocystein (tHcy) – aminokyselina spojená s vitamínem B12 – a holotranscobalamin (holoTC) – biologicky aktivní frakce vitamínu B12 – můžou hrát roli v rozvoji Alzheimerovy choroby (AD). Ve skupině starších subjektů sledovaných až 7 let byly zvýšené základní hladiny sérového tHcy nezávisle spojeny se zvýšeným rizikem rozvoje AD, zatímco vyšší hladiny holoTC byly nezávisle vztaženy ke sníženému riziku AD a žádné propojení nebylo nalezeno u folátu. Dr. Babak Hooshmand a kolektiv z Aging Research Center na Karolinska Institutet ve Stockholmu ve Švédsku zkoumali podskupinu z populační studie Cardiovascular Risk Factors, Aging and Dementia. Vzorek zahrnoval 271 subjektů z domova důchodců ve věku 65 až 79 let bez demence ve výchozím stavu, kteří byli sledováni 7 let na výskyt AD. Během této periody se u 17 (6,2%) choroba rozvinula. Jak se předpokládalo, subjekty s rozvojem AD byly starší ve výchozím stavu a měly nižší BMI, nižší TK a vyšší frekvenci alely APOE ε4. Také měly vyšší hladiny tHcy (14,9 vs 12,6 μmol/l) a nižší hladiny holoTC (61,3 vs 93,3 pmol/l) ve srovnání se subjekty, u nichž se nerozvinula AD. Podle výzkumníků na každé zvýšení 1-μmol/l výchozí hladiny tHcy se riziko AD zvýšilo o 16% (poměr případů OR 1,16; 95% CI 1,04 až 1,31). Na druhou stranu na každé 1-pmol/l zvýšení výchozího holoTC se riziko AD snížilo o 2% (OR 0,980; 95% CI 0,965 až 0,995).
Výsledky byly získány analýzami přepočítanými na několik potenciálních matoucích faktorů včetně věku, pohlaví, APOE ε4 alely, BMI, Mini-Mental State Examination skore, kouření, mrtvice a TK. Přepočet na holoTC oslabil vztah tHcy-AD; OR se změnil z 1,16 na 1,10 (95% CI 0,96 až 1,25). Vztah holoTC-AD byl méně ovlivněn kontrolou tHcy; OR se změnil z 0,980 na 0,984 (95% CI 0,986 až 1,000). Byla pozorována signifikantní interakce mezi holoTC a věkem; protektivní efekt holoTC byl více vyjádřen u zvyšujícího se věku (přepočítaný OR pro interakci 0,994; 95% CI 0,989 až 0,998). Přidání folátu do analýzy nezměnilo žádný z výsledků.
Výsledky ironicky vracejí vědecký zájem zpět k obnovení významu přímých nežádoucích efektů deficience vitamínu B12 nezávisle na plazmatickém tHcy.
Studie byla podpořena Karolinska Institutet, the Swedish Research Council for Medical Research, the European Commission Seventh Framework Programme, the Academy of Finland, the Ragnhild and Einar Lundströms Minne Lindhés Foundation, the Stohnes Foundation, the Gamla Tjanarinnor Foundation, and the Dementia Foundation of Sweden. Dr. Hooshmand neuvádí žádné relevantní finanční vztahy.
Zdroj: Neurology 2010; 75: 1408-1414
|
Napsal uživatel Přemysl Černý |
Pondělí, 27 Září 2010 21:03 |
Dr. Yolanda Jiménez-Gómez a kolektiv z University of Córdoba ve Španělsku provedli část studie LIPGENE u pacientů s metabolickým syndromem, kdy je randomizovali na 1 ze 4 diet po dobu 12 týdnů: (1) vysokonasycené mastné kyseliny (38% energie z tuku, 16% energie jako nasycené mastné kyseliny); (2) vysokomononenasycené mastné kyseliny (MUFA) (38% energie z tuku, 20% energie jako MUFA); (3) nízkotučný vysokokomplexní carbohydrát (LFHCC) (28% energie z tuku) s doplňkem 1,24 g/den (n-3) polynenasycených mastných kyselin s dlouhým řetězcem (poměr 1,4-eikosapentaenové kyseliny : 1-dokosahexaenové kyseliny); nebo (4) LFHCC s doplňkem placeba (1,24 g/den slunečnicového oleje). Před a po dietní intervenci pacienti podstoupili tukové doporučení se stejným složením jako použité diety, a určení postprandiálního celkového cholesterolu, triglyceridů (TG), apolipoproteinu B, apolipoproteinu B-48, apolipoproteinu A-l, LDL cholesterolu, HDL cholesterolu, retinylpalmitátu a apolipoproteinu B v TG-bohatých lipoproteinech (TRL; velkých a malých).
Ve srovnání s vysokonasycenými mastnými kyselinami a LFHCC měly MUFA dřívější a rychlejší postintervenční clearance postprandiálních TG (P < 0,001) a velkých TRL-TG (P = 0,009). Ve srovnání s jinými dietami měl LFHCC (n-3) nižší postprandiální koncentraci TG (P < 0,001). Ve srovnání s preintervenčními stanoveními měli účastníci po LFHCC zvýšenou postintervenční postprandiální AUC pro TG (P = 0,04), velké TRL-TG (P = 0,01), TRL cholesterol (P < 0,001), TRL-retinylpalmitát (P = 0,001) a TRL-apolipoprotein B (P = 0,002). I když účastníci po LFHCC (n-3) neměli zvětšený postprandiální TG a TRL metabolismus.
Studie byla podpořena zčásti FEDER, Fondo Social Europeo, the EU Sixth Framework Food Safety & Quality Programme, Consejería de Salud, Consejería de Innovación, Proyecto de investigación de excelencia, Junta de Andalucía, the Spanish Ministry of Education and Science a the Spanish Ministry of Science and Innovation (CIBER Fisiopatología de la Obesidad y Nutrición is an initiative of ISCIII). Intervenční diety dodával Unilever Best Foods. Autoři neuvádějí žádné relevantní finanční vztahy.
Zdroj: J Nutrition 2010; 140: 1595-1601
|
Napsal uživatel Přemysl Černý |
Pondělí, 27 Září 2010 21:01 |
Dr. Francesco Prati a kolektiv ze San Giovanni Hospital v Římě použili ClearwayRX Therapeutic Perfusion Catheter (Atrium Medical Corporation) pro dodání abciximabu přímo do trombu. Tento prostředek je „mikroporézní balonový katetr, který funguje jako nízkotlaký irigační systém pro lokalizovanou perfuzi terapeutických látek do koronárního řečiště“. Skupina randomizovala 50 ACS (akutní koronární syndrom) pacientů na abciximab 0,25 mg/kg buď ClearwayRX katetrem, nebo koronární infuzí přes vodicí katetr. Každý dostal heparin dle potřeby během procedury a pak pokračoval abciximabem 0,125 μg/kg/min. Také užívali aspirin a klopidogrel. Primární endpoint – změna skore trombu – byl nakonec analyzován jen u 41 pacientů (včetně 20 s lokálním dodáním). V dalších 9 případech byla kvalita obrazu špatná nebo byly spárovány špatné segmenty nebo skore trombu bylo příliš nízké (< 50).
Skore trombu bylo podobné ve výchozím stavu u lokální dodávky i intrakoronární infuze (106,8 vs 90,5 respektive; P = 0,272). Po proceduře byla odpovídající skore 68,8 a 85,4 – signifikantně absolutní změna u lokální dodávky, ale ne u intrakoronární infuze. Střední stupeň zčervenání myocardu po proceduře se mezi skupinami nelišil. Ale poměry infarktu myokardu v souvislosti s procedurou byly 10% u lokální dodávky a 43% u intrakoronární infuze (P = 0,018). Za 1 rok se velké nežádoucí kardiovaskulární příhody objevily u 5,9% s lokální dodávkou a u 27,2% s intrakoronární infuzí abciximabu. Rozdíl byl zejména kvůli potřebě revaskularizace. Autoři poznamenávají, že stále je informace pro klinické výstupy limitovaná malou velikostí vzorku studie.
Studie byla sponzorovaná Atrium Medical Corporation (Hudson, New Hampshire) – výrobce katetru ClearwayRX.
Zdroj: J Am Coll Cardiol Intv 2010; 3: 928-934
|
Napsal uživatel Přemysl Černý |
Pondělí, 27 Září 2010 20:55 |
Dr. Kantoff P.W. a 84členný kolektiv studie IMPACT z Dana-Farber Cancer Institute na Harvard Medical School v Bostonu v USA provedli dvojitě slepou placebem kontrolovanou multicentrickou studii fáze 3, kdy randomizovali 512 pacientů v poměru 2:1 na sipuleucel-T (autologní aktivní buněčná imunoterapie) (n = 341) nebo placebo (n = 171) i.v. každé 2 týdny celkem 3 infuze. Primárním endpointem bylo celkové přežití analyzované stratifikovaným Cox regresním modelem přepočítaným na výchozí hladiny sérového PSA (prostatický specifický antigen) a laktátdehydrogenázu.
Ve srovnání s placebem bylo u sipuleucelu-T relativní snížení rizika smrti 22% (HR 0,78; 95% CI 0,61 až 0,98; P = 0,03). Toto snížení představuje 4,1měsíční zlepšení středního přežívání (25,8 měsíce u sipuleucelu-T vs 21,7 měsíce u placeba). 36měsíční pravděpodobnost přežití byla 31,7% u sipuleucelu-T vs 23,0% u placeba. Léčebný efekt byl rovněž nalezen při použití nepřepočítaného Cox modelu a log-rank testu (HR 0,77; 95% CI 0,61 až 0,97; P = 0,02) a po přepočtu na použití docetaxelu po studii (HR 0,78; 95% CI 0,62 až 0,98; P = 0,03). Čas do objektivní progrese nemoci byl podobný u obou skupin studie. Imunologické odpovědi na antigen byly objeveny u pacientů se sipuleucelem-T. Nežádoucí příhody, které byly hlášeny častěji u sipuleucelu než u placeba, zahrnovaly mrazení, horečku a bolest hlavy.
Užití sipuleucelu-T tedy prodloužilo celkové přežívání u mužů s metastatickou rakovinou prostaty resistentní na kastraci.
Zdroj: N Engl J Med 2010 Jul 29; 363 (5): 411-22
komentář v: N Engl J Med 2010 Jul 29; 363 (5): 479-81
|
Aktualizováno Středa, 27 Říjen 2010 20:56 |
Napsal uživatel Přemysl Černý |
Sobota, 19 Červen 2010 06:48 |
Výzkumníci provedli analýzu dat z 8 studií zahrnujících 3670 pacientů (střední věk 68; 19 – 101), kteří byli randomizováni na rt-PA nebo placebo během 360 minut od nástupu mrtvicových symptomů.
V multivariantní logistické regresní analýze byly rozdíly slibného 3měsíčního výstupu (založeného na modifikovaném skore Rankinovy škály, skore Barthelova indexu a skore National Institutes of Health Stroke Scale) inversně vztaženy k času od nástupu symptomů k léčbě rt-PA, s žádným terapeutickým prospěchem po asi 270 minutách. Přepočítané rozdíly byly 2,55 pro 0-90 minut, 1,64 pro 91-180 minut, 1,34 pro 181-270 minut a 1,22 pro 271-360 minut. Přepočítané rozdíly mortality se zvyšovaly s časem do léčby v rozsahu od 0,78 pro 0-90 minut do 1,49 pro 271-360 minut. Rozsáhlá parenchymální krvácení se vyskytlo u 5,2% pacientů s rt-PA oproti 1% kontrol a byla nezávislá na intervalu času do léčby.
Tato data dávají na vědomí, že riziko slibného výstupu se snižuje o faktor okolo 2 na každých 90 minut oddálení léčby od nástupu ictu a že po 4,5 hodinách může léčba rt-PA zvyšovat mortalitu. Lytická terapie musí být nasazena v nejkratším možném čase, prodloužení terapeutického okna do 4,5 hodin není důvodem k oddalování, každá minuta se počítá.
Zdroje: Lees KR et al. Time to treatment with intravenous alteplase and outcome in stroke: An updated pooled analysis of ECASS, ATLANTIS, NINDS, and EPITHET trials. Lancet 2010 May 15; 375:1695
Saver JL and Levine SR. Alteplase for ischaemic stroke — Much sooner is much better. Lancet 2010 May 15; 375:1667
|
|
|
|
<< Začátek < Předchozí 11 12 13 14 15 16 17 18 Další > Konec >>
|
Strana 13 z 18 |
|