Dr. Hayward G. a kolektiv z Department of Primary Health Care at University of Oxford of Bond University in Gold Coast v Austrálii provedli systematický přehled a metaanalýzu ze zdrojů Cochrane Central, Medline, embase, Database of Reviews of Effectiveness (DARE), NHS Health Economics Database a z bibliografií. Výstupními měřítky bylo procento pacientů s kompletním odstraněním za 24 a 48 hodin, střední čas do nástupu odstranění bolesti, střední čas do kompletního odstranění symptomů, ztracené dny práce nebo školy, rekurence a nežádoucí příhody. Bylo zahrnuto 8 studií sestávajících celkem ze 743 pacientů (369 dětí, 374 dospělých), z nichž mělo 348 (47%) exudativní bolest krku a 330 (44%) bylo pozitivních na betahemolytický Streptococcus skupiny A.
Jako přídavek k antibiotikům a analgetikům kortikosteroidy signifikantně zvyšovaly pravděpodobnost kompletního odstranění bolesti za 24 hodin (4 studie) více než 3x (RR 3,2; 95% CI 2,0 až 5,1) a za 48 hodin (3 studie) v menším rozsahu (RR 1,7; 95% CI 1,3 až 2,1). Kortikosteroidy (6 studií) snižovaly střední čas do nástupu odstranění bolesti o více jak 6 hodin (95% CI 3,4 až 9,3; P < 0,001), ačkoliv byla přítomna signifikantní heterogenita. Střední čas do kompletního odstranění byl nekonzistentní.
Zdroj: BMJ 2009 Aug 6; 339: b2976. doi: 10.1136/bmj.b2976
komentář v BMJ 2009; 339: b2476

Dr. Mouridsen H. a 900členný kolektiv skupiny BIG 1-98 provedli randomizovanou dvojitě slepou studii fáze 3 ohledně léčby hormon-pozitivní rakoviny prsu u postmenopauzálních žen. Pacientky byly randomizovány na 5 let monoterapie tamoxifenem, 5 let monoterapie letrozolem (FEMARA – je registrována v ČR, je v číselníku VZP) nebo 2 roky terapie jednou látkou následované 3 lety terapie druhou látkou. Výzkumníci srovnávali sekvenční terapie s letrozolovou monoterapií u 6182 žen a také hlásili aktualizovanou protokolovanou analýzu monoterapie letrozolem versus tamoxifenem u 4922 žen.
Po středních 71 měsíců sledování po randomizaci nebylo signifikantně zlepšené přežívání bez choroby u žádné sekvenční terapie ve srovnání se samotným letrozolem (HR pro tamoxifen následovaný letrozolem 1,05; 99% CI 0,84 až 1,32; HR pro letrozol následovaný tamoxifenem 0,96; 99% CI 0,76 až 1,21). Bylo více raných relapsů u žen s tamoxifenem následovaným letrozolem než u samotného letrozolu. Aktualizovaná analýza monoterapie ukázala, že byl nesignifikantní rozdíl v celkovém přežívání mezi letrozolem a tamoxifenem (HR pro letrozol 0,87; 95% CI 0,75 až 1,02; P = 0,08). Poměr nežádoucích příhod byl byl stejný jako u předešlých studií letrozolu a tamoxifenu.
Zdroj: N Engl J Med 2009 Aug 20; 361(8): 766-76

Dr. Oviedo-Joekes E. a kolektiv ze School of Population and Public Health of University of British Columbia ve Vancouveru v Kanadě provedli open-label randomizovanou kontrolovanou studii fáze 3, kde srovnávali injekční diacetylmorfin (aktivní složka heroinu) s orálním methadonem v udržovací terapii pacientů se závislostí na opiátech, která byla refrakterní na léčbu. Dlouhodobí uživatelé injekčního heroinu, kteří neměli prospěch z předešlých alespoň 2 pokusů léčby (včetně alespoň jedné léčby methadonem) byli randomizováni na methadon (111 pacientů) nebo diacetylmorfin (115 pacientů). Primárními výstupy stanovovanými za 12 měsíců byla retence v léčbě nebo stav bez drogy a snížení užití zakázané drogy nebo jiné ilegální aktivity podle European Addiction Severity Indexu.

Primární výstupy byly determinovány u 95,2% účastníků. V základě analýzy intention-to-treat byl poměr retence v léčbě u diacetylmorfinu 87,8% ve srovnání s 54,1% u methadonu (poměr 1,62; 95% CI 1,35 až 1,95; P < 0,001). Snížení poměrů užití zakázané drogy nebo jiné ilegální aktivity bylo 67,0% u diacetylmorfinu a 47,7% u methadonu (poměr 1,40; 95% CI 1,11 až 1,77; P = 0,004). Nejčastějšími závažnými nežádoucími příhodami spojenými s diacetylmorfinem bylo předávkování (u 10 pacientů) a epileptické záchvaty (u 6 pacientů).
 
Zdroj: N Engl J Med 2009 Aug 20; 361(8): 777-86
komentář v N Engl J Med 2009 Aug 20; 361(8): 820-1

Literatura podporuje hodnotu nemocniční klinické farmacie, ale jen málo studií zhodnotilo dopad těchto služeb na poměry mortality (1, 2). Studie provedená Dr. Jacqueline H. Kostick, Dr. Bond C.A. a Dr. Raehl C.L. z Specialty Pharmacy Theracom v Rockvillu v Marylandu a z Department of Pharmacy Practice at School of Pharmacy of Texas Tech University Health Sciences Center v Amarillu v Texasu srovnávala poměry mortality v nemocnicích se 14 službami klinického farmaceuta a v nemocnicích bez nich v letech 1989 až 1998. Navíc byl zkoumán vztah mezi úrovní farmaceutického personálu a poměry mortality. Použity byly databáze 1998 MedPAR American Hospital Association´s Annual Survey of Hospitals a National Clinical Pharmacy Services sestávající z dat o 2836991 pacientů v 885 nemocnicích. Použita byla násobná regresní analýza kontrolující závažnost onemocnění.

 Dr. Hézode C. a kolektiv ze studie PROVE2 z Assistance Publique-Hôpitaux de Paris, Henri Mondor Hospital, University of Paris 12 a INSERM Unité 955 randomizovali 334 pacientů s chronickou HCV genotyp 1 a nebyli předtím léčeni na 4 léčebné varianty zahrnující kombinace telapreviru (1250 mg 1. den, pak 750 mg po 8 hodinách), peginterferon alfa-2a (180 μg týdně) a ribavirin (dávka dle tělesné hmotnosti). T12PR24 skupina (81 pacientů) dostávala telaprevir, peginterferon alfa-2a a ribavirin 12 týdnů následováno peginterferonem alfa-2a a ribavirinem dalších 12 týdnů. T12PR12 skupina (82 pacientů) dostávala telaprevir a peginterferon alfa-2a a ribavirin 12 týdnů. T12P12 skupina (78 pacientů) dostávala telaprevir a peginterferon alfa-2a bez ribavirinu 12 týdnů. PR48 (kontrolní) skupina (82 pacientů) dostávala peginterferon alfa-2a a ribavirin 48 týdnů. Primární endpoint – trvalá virologická odpověď (nedetekovatelná hladina HCV RNA 24 týdnů po konci léčby) – byl porovnán mezi kontrolní skupinou a kombinovanými skupinami T12P12 a T12PR12. Telaprevir je specifický inhibitor HCV serinové proteázy.
Poměr trvalé virologické odpovědi pro T12PR12 a T12P12 byl 48% (77 ze 160 pacientů) ve srovnání se 46% (38 z 82) pro PR48 (P = 0,89). Poměr byl 60% (49 z 82) pro T12PR12 (P = 0,12 pro srovnání s PR48) ve srovnání se 36% (28 ze 78( pro T12P12 (P = 0,003; P = 0,20 pro srovnání s PR48). Poměr byl signifikantně vyšší u T12PR24 (69%; 56 z 81) než u PR48 (P = 0,004). Nežádoucí příhody se zvýšenou frekvencí u skupin s telaprevirem byly pruritus, raš a anemie.

Zdroj: N Engl J Med. 2009 Apr 30; 360 (18): 1839-50

Studie ENHANCE (Extended Evaluation of Recombinant Human Activated Protein C) open-label u 2378 pacientů s těžkou sepsí ukázala, že podávání drotrecoginu (Xigris inf) během 24 hodin prvního orgánového selhání bylo signifikantně spojeno s nižší mortalitou. Drotrecogin je rekombinantní forma endogenního regulátoru koagulace a zánětu – aktivovaného proteinu C. Dr. Richard V. Hodder a kolektiv z Ottawa Hospital v Ontariu se v retrospektivní analýze zaměřili na 305 pacientů, kteří dostávali 96hodinovou infuzi drotrecoginu: 141 během prvních 24 hodin a 164 po 24 hodinách. Poměr 28denní mortality byl 22,6%, přičemž věková rozdílnost, změna sérového kreatininu a počtu destiček první den a čas do léčby se ukázaly jako nezávislé prediktory mortality. Pacienti ve věku 49 let a mladší měli nižší pravděpodobnost úmrtí než pacienti ve věku 65 a starší (poměr odds 0,25 až 0,27). Vzrůst sérového kreatininu o 50 μmol/l první den zvýšil pravděpodobnost smrti o 32%, zatímco vzrůst počtu destiček o 50 miliard/l první den snížil pravděpodobnost smrti o 34%. Riziko mortality vzrůstalo o 23% s každým 6hodinovým oddálením podání drotrecoginu alfa. V obraze minulých studií byl jediným vážným nežádoucím efektem krvácení.

Zdroj: Critical Care 2009; 13

Efekt založený pravděpodobně na nelipidovém mechanismu byl omezen na malé amputace u pacientů se známou chorobou velkých cév. Diabetes je příčinou číslo 1 u netraumatických amputací v rozvinutých zemích, zhruba jeden z deseti diabetických pacientů nakonec vyžaduje amputaci během života. Navíc předchozí výzkum naznačuje, že kontrola hladin glukozy a krevního tlaku stejně jako snížení hladin cholesterolu nejsou preventivní pro riziko amputace. Dr. Kushwin Rajamani a kolektiv z University of Sydney provedli studii FIELD (Fenofibrate Intervention and Event Lowering in Diabetes) u 9795 pacientů ve věku 50 až 75 let, které randomizovali na fenofibrát 200 mg nebo placebo denně po dobu 5 let. Během sledování vyžadovalo 115 pacientů amputaci dolní končetiny kvůli diabetu. Koreláty amputace zahrnovaly předchozí kardiovaskulární chorobu, mikrovaskulární chorobu, předchozí netraumatickou amputaci nebo kožní vřed, kouření a dlouhodobý diabetes. Terapie fenofibrátem snížila riziko první amputace o 36% (p = 0,02). Další analýzy ukázala, že léčba snižovala riziko malé amputace u pacientů se známou chorobou velkých cév o 47% (p = 0,027), ale neměla signifikantní efekt na riziko velkých amputací. Ačkoliv hladiny lipidů u amputovaných pacientů se lišily od neamputovaných, rozdíl byl malý.

Zdroj: Lancet 2009; 373: 1740-1741, 1780-1788

Dr. Martinette T. Streppel a kolektiv z Wageningen University v Nizozemí provedli studii „Zutphen Study“, kdy 40 let v období 1960 – 2000 randomizovaně opakovaně sledovali 1373 dánských mužů od věku 50 let. Z nich 1130 zemřelo v průměrném věku 77 let. Z těchto úmrtí bylo 628 na kardiovaskulární chorobu, 348 na koronární srdeční chorobu a 139 z cerebrovaskulárních příčin. V obraze předchozích studií byla dlouhodobá mírná (ekvivalent je půl sklenice) konzumace vína signifikantně a inversně spojena s rizikem mortality. Muži, kteří pili do 20 g alkoholu denně měli o 57% nižší riziko cerebrovaskulární smrti, o 30% nižší riziko smrti z kardiovaskulární choroby a o 25% nižší riziko smrti z jakýchkoliv příčin, ve srovnání s muži, kteří nepili alkohol. Muži s dlouhodobým příjmem alkoholu do 20 g/den (v průměru 6 g/den) měli o 2,3 roku delší životní vyhlídky ve věku 50 let ve srovnání s nekonzumenty. U mužů s více jak 20 g/den (průměr 29 g/den) to bylo 1,9 roku. Nezávisle na celkové spotřebě alkoholu byla dlouhodobá spotřeba vína vysoce protektivní proti mortalitě koronárně srdeční choroby, celkově kardiovaskulární a z jakýchkoliv příčin s poměry rizika 0.61, 0.68 a 0.73, respektive. Data také ukázala, že dlouhodobý příjem alkoholu z vína (průměrně 2 g/den) zvyšoval životní vyhlídky o 2,5 roku ve věku 50 let ve srovnání s konzumenty piva nebo destilátů a o 4,7 roku ve srovnání s nekonzumenty. V této studii bylo 70% konzumovaného vína víno červené.

Zdroj: J Epidemiol Community Health 2009. Published Online First: 30 April 2009. doi:10.1136/jech.2008.082198