|
NL-LICnovinky
PharmDr. Přemysl Černý, vedoucí Lékového informačního centra (LIC) FN u sv. Anny v Brně pro vás pravidelně vyhledává, a zpracovává do zkrácené podoby novinky z medicínských a farmaceutických zdrojů.
kontakt: 543 182 176, e-mail:
Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
|
|
Dr. Howard I. Scher a kolektiv provedli studii fáze 3, dvojitě slepou placebem kontrolovanou, u 1199 mužů s na kastraci rezistentní rakovinou prostaty po chemoterapii podle skore Eastern Cooperative Oncology Group performance-status a intenzity bolesti. Muži byli randomizováni v poměru 2:1 na enzalutamid v dávce 160 mg na den (800 pacientů) nebo placebo (399 pacientů). Primárním endpointem bylo celkové přežití.
Studie byla ukončena po plánované analýze v mezidobí v čase 520 úmrtí. Střední celkové přežití bylo 18,4 měsíce (95% CI 17,3 – dosud nedosažené) u enzalutamidu vs. 13,6 měsíce (95% CI 11,3 – 15,8) u placeba (HR pro smrt u enzalutamidu 0,63; 95% CI 0,53 – 0,75; p < 0,001). Převaha enzalutamidu nad placebem se ukázala vzhledem ke všem sekundárním endpointům: počty pacientů se snížením hladiny PSA (prostatický specifický antigen) o 50% nebo více (54% vs 2%; p < 0,001), poměr odpovědi měkké tkáně (29% vs 4%; p < 0,001), poměr odpovědi kvality života (43% vs 18%; p < 0,001), čas do progrese PSA (8,3 vs 3,0 měsíce; HR 0,40; p < 0,001) a čas do první příhody ve vztahu ke kostem (16,7 vs 13,3 měsíce; HR 0,69; p < 0,001). Poměry únavy, průjmu a návalů horka byly vyšší u enzalutamidu. Křeče byly hlášeny u 5 pacientů (0,6%) s enzalutamidem.
Enzalutamid signifikantně prodlužuje přežívání mužů s metastatickou na kastraci resistentní rakovinou prostaty po chemoterapii. (Financováno Medivation and Astellas Pharma Global Development; AFFIRM ClinicalTrials.gov number NCT00974311.)
Zdroj: N Engl J Med 2012; 367: 1187-1197. DOI: 10.1056/NEJMoa1207506
|
|
Pro stanovení efektu na přežití a hlavní renální výstupy byly použity randomizované klinické studie vyhledané elektronicky z PubMed, Medline, Scopus a Cochrane Library, publikované do prosince 2011. Terapie zahrnovaly ACE inhibitory, ARB (blokátory angiotenzinového receptoru), alfablokátory, betablokátory, blokátory kalciového kanálu, diuretika, a jejich kombinace. Sledovací období byla alespoň 12 měsíců, referující o mortalitě z jakékoliv příčiny, potřebě dialýzy nebo zdvojnásobení hladin serového kreatininu. Bayesovská síťová metaanalýza kombinovala přímou a nepřímou evidenci pro odhad relativních efektů mezi terapiemi stejně jako pravděpodobností pro klasifikaci terapií založenou na jejich protektivních efektech.
V 63 studiích s 36917 účastníky bylo identifikováno 2400 úmrtí, 766 pacientů potřebovalo dialýzu a u 1099 mělo dvojnásobnou sérovou hladinu kreatininu. Ve srovnání s placebem jedině ACE inhibitory signifikantně snižovaly zdvojené sérové hladiny kreatininu (OR 0,58; 95% CI 0,32-0,90) a jedině betablokátory vykazovaly signifikantí rozdíl v mortalitě (OR 7,13; 95% CI 1,37-41,39). Srovnání mezi všemi terapiemi neukázalo statistickou signifikanci ve výstupu u dialýzy. Ačkoliv efekty prospěchu ACE inhibitorů ve srovnání s ARB nedosáhly statistické signifikance, ACE inhibitory konsistentně vykazovaly vyšší pravděpodobnosti být na vyšší klasifikační pozici u všech tří výstupů. Ačkoliv protektivní efekt ACE inhibitoru + blokátoru vápníkového kanálu ve srovnání s placebem nebyl statisticky signifikantní, klasifikace terapie identifikovala tuto kombinaci s největší pravděpodobností (73,9%) být terapií snižující mortalitu, následovanou ACE inhibitory + diuretikum (12,5%), ACE inhibitory (2,0%), blokátory vápníkového kanálu (1,2%) a ARB (0,4%).
Dr. Wu H. a kolektiv konstatují, že jejich analýzy ukazují renoprotektivní efekty a nadřazenost užití ACE inhibitorů u pacientů s diabetem a dostupná evidence není schopna ukázat lepší efekt u ARB ve srovnání s ACE inhibitory. S ohledem na cenu léčiv tyto nálezy podporují užití ACE inhibitorů jako první linie antihypertneziv u pacientů s diabetem. Blokátory vápníkových kanálů by mohly být preferovanou terapií v kombinaci s ACE inhibitory, pokud adekvátní kontrola krevního tlaku nemůže být dosažena samotnými ACE inhibitory.
Zdroj: British Medical Journal (BMJ) 347 f6008 (2013)
|
|
Dr. Rosenstock J. a kolektiv provedli dávkově odstupňovanou dvojitě slepou placebem kontrolovanou studii, kdy randomizovali 495 účastníků s diabetem typu 2 neadekvátně kontrolovaným metforminem (HbA1c >7 až ≤10%) na empagliflozin (inhibitor SGLT2) 1mg, 5mg, 10mg, 25mg nebo 50mg jednou denně nebo placebo nebo open-label sitagliptin (100mg jednou denně), přidané k metforminu po dobu 12 týdnů. Primárním endpointem byla změna HbA1c od výchozího stavu do 12. týdne (skupiny empagliflozinu vs placebo).
Nastala snížení HbA1c -0,09% až -0,56% u empagliflozinu po 12 týdnech vs zvýšení 0,15% u placeba (výchozí stav 7,8 – 8,1%). Ve srovnání s placebem dávky 5 – 50mg empagliflozinu vedly ke snížení plazmatické glukozy nalačno (-2 až -28 mg/dl vs 5 mg/dl u placeba; p < 0,0001) a tělesné hmotnosti (-2,3 až -2,9 kg vs -1,2 kg; p < 0,01). Frekvence nežádoucích příhod byla celkově podobná u empagliflozinu (29,6-48,6%), placeba (36,6%) a sitagliptinu (35,2%). Poměry hypoglykemie byly velmi nízké a vyrovnané mezi skupinami. Nejčastějšími nežádoucími příhodami u empagliflozinu byly infekce močového traktu (4,0% vs 2,8% u placeba) a polakisurie (2,5% vs 1,4% u placeba). Genitální infekce byly hlášeny pouze u empagliflozinu (4,0%).
Zdroj: Obesity & Metabolism (Aug 2013)
|
|
Současné epidemiologické studie předpokládají, že betablokátory (BB) zlepšují prognozu rakoviny. Ve světle této evidence provedli Dr. Botteri E. a kolektiv hodnocení možného terapeutického efektu BB u pacientů s TNBC. Identifikovali 800 postmenopuzálních žen operovaných mezi lety 1997 a 2008 pro brzkou primární TNBC. Efekt užívání BB na riziko rekurence BC a smrti byl hodnocen srovnáním modelů rizika a Cox regresní přežití.
Při diagnoze rakoviny 74 (9,3%) žen užívalo BB. Střední věk byl 62 let u uživatelek a 59 let bez BB (p = 0,02). Uživatelky i neuživatelky byly podobně rozděleny podle všech nádorových charakteristik.
5letá kumulativní incidence BC případů byla 13,6% u BB uživatelek a 27,9% u neuživatelek (p = 0,02). Prospěšný dopad BB zůstal statisticky signifikantní u multivariabilní analýzy (HR 0,52; 95% CI 0,28-0,97) po přepočtu na věk, stádium nádoru, léčbu, peritumorální vaskulární invazi, užívání jiných antihypertensiv, antitrombotik a statinů. Pro metastázy a BC smrti byla přepočítaná HR 0,32 (95% CI 0,12-0,90) a 0,42 (95% CI 0,18-0,97), respektive, ve prospěch BB. Hypertenze, antihypertenziva, antitrombotika a statiny neměly dopad na prognozu.
U této série postmenopauzálních TNBC pacientek bylo užívání BB spojeno se signifikantním snížením rizika rekurence BC, metastáz a smrti. Měly by být urgentně přešetřeny inovativní terapeutické strategie zahrnující BB u onkologických pacientů.
Zdroj: Breast Cancer Research and Treatment (Aug 2013)
|
|
NMO je demyelinizační zánětlivá choroba CNS, která způsobuje těžké ataky optické neuritidy a transverzní myelitidy, ale je odlišná od klasické sklerozy multiplex. Ataky resultují do kumulativní permanentní neschopnosti a jen 25 - 66% pacientů zůstává bez relapsů za stávající léčby. Dr. Sean Pittock a kolektiv z Mayo Clinic v Rochesteru v Minnesotě provedli malou open-label pilotní studii se 14 ženami (střední věk 41,1 roku) s NMO po dobu středního 4,25 roku (rozsah 0,4 až 20,5 let), které měly alespoň 2 ataky v posledních 6 měsících nebo alespoň 3 ataky v posledních 12 měsících. Standardní imunosupresivní terapie selhala u 6 pacientek, zahrnovala rituximab, azathioprin, mycofenolát mofetil a prednison. Všem pacientkám byla podána tetravalentní meningokoková vakcína. Eculizumab 600mg týdně po dobu 4 týdnů, pak 900mg 5.týden a 900mg každé 2 týdny po dobu 48 týdnů. Eculizumab je humanizovaná monoklonální protilátka, která inhibuje štěpení komponenty C5 komplementu na aktivní formy C5a a C5b-9.
Látka signifikantně snižuje poměr opakovaných atak, po jejím ukončení se ataky vrátily. Během terapie bylo 12 ze 14 pacientek bez atak. Střední poměr opakovaných atak byl 3 před léčbou a 0 s eculizumabem (P < 0,001). Před léčbou bylo skore škály EDSS (Expanded Disability Status Scale) 4,3 a kleslo na 3,5 s léčbou (P < 0,01). V jednom případě se vyskytla meningokoková sepse během léčby. Všechny ostatní nežádoucí příhody byly lehké a zahrnovaly bolest hlavy, nauseu, závrať, kašel, průjem, bolest břicha a raš. Pacientka s meningokokovou sepsí se kompletně uzdravila a pokračovala v léčbě eculizumabem.
Zdroj: American Neurological Association (ANA) 137th Annual Meeting in partnership with the Association of British Neurologists. Abstract T1826. Presented October 9, 2012.
|
|
Byla zkoumána data ze 6 studií fáze II a III, které trvaly 6 týdnů, byly randomizované placebem kontrolované a zahrnovaly následující intervence: fixní dávky lurasidonu 20, 40, 80, 120 a 160 mg/den; haloperidolu 10 mg/den; olanzapinu 15 mg/den; quetiapinu s prodlouženým uvolňováním 600 mg/den; placeba. Stanovovány byly následující výstupy: poměry odpovědí definované snížením o ≥ 20, 30, 40 nebo 50% od výchozího stavu celkového skore PANSS (Positive and Negative Syndrome Scale); kompletace studie; přerušení kvůli nežádoucím příhodám (AE); nárůst hmotnosti ≥ 7% od výchozího stavu; incidence spontánně hlášených AE; incidence celkového cholesterolu ≥ 240 mg/dl, LDL ≥ 160 mg/dl, triglyceridů nalačno ≥ 200 mg/dl a glukozy ≥ 126 mg/dl na konci. NNT (počet potřebný k léčení) pro výstupy účinnosti byly počítány po vyloučení jedné selhavší studie. NNH (počet potřebný k poškození) pro výstupy bezpečnosti/snášenlivosti byly počítány u všech studií. Byla rovněž počítána LHH (pravděpodobnost pomoci nebo poškození) pro ilustraci porovnání mezi výstupy zlepšení ≥ 30% PANSS vs. incidence akathisie, nausey, sedace, somnolence a parkinsonismu.
NNT vs. placebo pro snížení PANSS ≥ 30% byly 6, 6, 7 a 4 u dávek lurasidonu 40, 80, 120 a 160 mg/den, respektive, a 4 a 3 u olanzapinu 15 mg/den a quetiapinu s prodlouženým uvolňováním 600 mg/den, respektive. Lurasidon nebyl spojen s žádnou statisticky signifikantní nevýhodou oproti placebu kvůli nárůstu hmotnosti nebo metabolickým abnormalitám; NNH vs. placebo pro nárůst hmotnosti ≥ 7% od výchozího stavu byl 4 u olanzapinu a 9 u quetiapinu s prodlouženým uvolňováním v kontrastu s NNH pro tento výstup v rozsahu od 43 do 150 u lurasidonu 40-160 mg/den. Pět nejčastějších nežádoucích příhod připsatelných lurasidonu byly akathisie, nausea, sedace, somnolence a parkinsonismus s NNH vs. placebo u lurasidonu 40-120 mg/den v rozsahu od 6 (akathisie u 120 mg/den) do 30 (parkinsonismus u 80 mg/den). Lurasidon 160 mg/den se jevil jako lépe snášený než dávky 40, 80 nebo 120 mg/den u akathisie, nausey, sedace nebo somnolence. LHH byla příznivější pro lurasidon v kontrastu se sníženími PANSS vs. AE.
Zdroj: Clin Schizophr Relat Psychoses 2012 Jul; 6 (2): 76-85. doi: 10.3371/CSRP.6.2.5.
|
|
Ronacaleret stimuluje výdej PTH z příštitných žláz a byl vyvinut jako orální osteoanabolikum pro léčbu osteoporózy. Dr. Dabrowski C.E. a kolektiv provedli randomizovanou placebem kontrolovanou dávkovou studii, kde byla BMD páteře a kyčlí stanovována dual-energy x-ray absorptiometrií a měřeny byly markery kostního zvratu. Pacienty zahrnovalo 569 postmenopausálních žen s nízkou BMD. Subjektům bylo nabídnuto open-label 20μg teriparatidu s.c. jednou denně, nebo byly randomizovány na 100, 200, 300 nebo 400mg orálního ronacaleretu jednou denně, 70mg alendronátu jednou týdně nebo placebo, a byly sledovány 12 měsíců. Hlavním výstupem byla procentuální změna od výchozího stavu u BMD lumbární páteře ve 12. měsíci.
U ronacaleretu byla zvýšení BMD lumbární páteře v 12. měsíci (0,3 – 1,6%) signifikantně nižší než dosažená u teriparatidu (9,1%) nebo alendronátu (4,5%). Byla tam malá snížení BMD kyčle, femoru a trochanteru ve 12. měsíci u ronacaleretu ve srovnání se zvýšeními u teriparatidu a alendronátu. Markery kostního zvratu se zvýšily u ronacaleretu a teriparatidu a snížily u alendronátu. Navýšení PTH byla u ronacaleretu prodloužená relativně k teriparatidu.
Densitometrické nálezy v kontextu s prodlouženým navýšením PTH a zvýšeným kostním zvratem naznačují, že ronacaleret indukuje slabý hyperparathyreoidismus. Ronacaleret pouze mírně zvyšuje BMD lumbární páteře a snižuje BMD v oblasti kyčle.
Zdroj: J Clin Endocrinol Metab 2011 Aug; 96 (8): 2441-9. doi: 10.1210/jc.2010-2855. Epub 2011 May 18.
|
|
Cannabis nejen zvyšuje riziko schizofrenie, ale podle posledního výzkumu je spojen se závažnější schizofrenní psychozou. Dr. Peter Allebeck a kolektiv z Department of Public Health Sciences na Karolinska Institute ve Stockholmu ve Švédsku provedli velkou longitudinální kohortovou studii u 50087 mužských odvedenců švédské armády ve věku 18 až 19 let z let 1969 a 1970. Účastníci podstoupili lékařskou prohlídku a strukturovaný pohovor s psychologem včetně otázek na rodinu a socioekonomické zázemí, práci, volnočasové aktivity a užívání alkoholu, drog a tabáku. Ve výchozím stavu nebyly statisticky signifikantní rozdíly mezi uživateli cannabisu a neuživateli z hlediska různých psychiatrických diagnoz. Sledování do roku 2007 pomocí registru hospitalizovaných identifikovalo diagnozy schizofrenie, počet hospitalizací a celkovou délku hospitalizace.
Z celkového počtu užívalo cannabis 5391. Během sledování bylo celkem 350 pacientů s identifikovanou schizofrenií, z nichž 58 užívalo cannabis. Při první hospitalizaci na schizofrenii byla jediným podtypem ukazujícím rozdíl paranoidní schizofrenie (n = 56), u níž měli uživatelé cannabisu nižší poměr ve srovnání s neuživateli (n = 6 (8%) vs n = 50 (17%); P = 0,02). Střední délka první hospitalizace byla téměř dvojnásobná u uživatelů než u neuživatelů (59 dnů vs 30 dnů). Třetina uživatelů (34%) vyžadovala více jak 90 dnů, zatímco jen 20% neuživatelů bylo tak dlouho hospitalizováno při první hospitalizaci. Podobně uživatelé cannabisu měli středně 10 rehospitalizací vs 4 rehospitalizace u neuživatelů. Téměř třetina uživatelů měla více jak 20 rehospitalizací – 29% uživatelů vs 10% neuživatelů. Střední počet hospitalizačních dnů byl 547 u uživatelů a 184 u neuživatelů. Po kontrole socioekonomických faktorů, poruch osobnosti, IQ a dalších faktorů spojených s užíváním cannabisu bylo více jak 3-násobné zvýšení rizika tak dlouhých hospitalizací u uživatelů (více jak 730 hospitalizačních dnů u uživatelů vs neuživatelů; OR 3,4; 95% CI 1,3 až 7,3). Počet rehospitalizací byl rovněž 3-násobně zvýšen u těch s mnoha rehospitalizacemi po první hospitalizaci na schizofrenii.
Zdroj: EPA 2013: 21st European Congress of Psychiatry Conference. Abstract 1697. Presented April 7, 2013.
|
|
Dr. Keith Usiskin a kolektiv z Janssen Research and Development in Raritan v New Jersey provedli randomizovanou dvojitě slepou placebem kontrolovanou studii fáze 3 u pacientů ve věku 55 až 80 let s neadekvátně kontrolovaným diabetem 2. Vhodní pacienti neužívali žádnou jinou terapii, užívali v stabilním režimu různé látky (včetně insulinu) alespoň 12 týdnů nebo užívali pioglitazon alespoň 6 měsíců. Vyloučeni byli pacienti s diabetem typu 1, s hladinou glukozy na lačno 15 mmol/l a více v předléčebné periodě nebo se sníženou glomerulární filtrací eGFR. Pacienti byli randomizováni na canagliflozin (inhibitor sodno-glukozoveho kotransportéru 2 - SGLT2) 100 mg (n = 241), canagliflozin 300 mg (n = 236) nebo placebo (n = 237). Látka účinkuje indukcí urinární exkrece glukozy, což vede ke snížení plazmatické glukozy, lehké osmotické diuréze a čisté kalorické ztrátě. Ze 714 pacientů zahrnutých do 26-týdenní studie dovršilo léčebné období 88,5%. Výchozí hladina HbA1c byla podobná u všech 3 skupin: 7,8% u 100 mg, 7,7% u 300 mg a 7,8% u placeba.
Canagliflozin snížil HbA1c o 0,60% u 100 mg, 0,73% u 300 mg (P < 0,001 pro oba) a 0,03% u placeba. Za 26 týdnů byla hladina HbA1c 7,0% nebo nižší u 47,7% pacientů se 100 mg, 58,5% se 300 mg (P < 0,001 pro oba) a 28,0% s placebem. Snížení plazmatické glukozy na lačno bylo menší u placeba než u obou léčených skupin (1,0 a 1,1 mmol/l; P < 0,001 pro oba). Za 26 týdnů ztratili pacienti se 100 mg látky 2,4% (2,2 kg) tělesné hmotnosti, 3,1% (2,8 kg) se 300 mg (P < 0,001 pro oba) a 0,1% s placebem. Ve srovnání s placebem měli pacienti s canagliflozinem malé zvýšení LDL-cholesterolu a signifikantní zvýšení HDL-cholesterolu (P < 0,001).
Poměr nežádoucích příhod vedoucích k přerušení canagliflozinu byl vyšší u 300 mg (7,2%) než u 100 mg (2,1%) nebo placeba (4,2%). Poměry závažných nežádoucích příhod byly nízké a podobné u všech skupin (4,1% vs 3,4% vs 5,1%, respektive). Ženy měly nejvyšší poměry genitálních mykotických infekcí u 100 mg, 300 mg a placeba – 15,4% vs 11,2% vs 2,1%, respektive. Poměry infekcí močových cest kombinovaně u mužů a žen byly 5,8%, 8,1% a 5,1%, respektive. Poměry posturální závratě nebo ortostatické hypotenze byly 1,3% nebo méně u všech skupin. Snížení eGFR od výchozího stavu byla malá – 2,8% vs 4,5% vs 1,2%, respektive. Byla malá zvýšení hemoglobinu u canagliflozinu zřejmě kvůli hemokoncentraci z osmotického diuretického účinku látky. Obdobné hodnoty vykazují i jiné inhibitory SGLT2.
Zdroj: European Association for the Study of Diabetes (EASD) 48th Annual Meeting: Abstract 765. Presented October 3, 2012.
|
| Napsal uživatel Přemysl Černý |
| Pátek, 11 Prosinec 2015 11:25 |
|
Byla zkoumána data ze 6 studií fáze II a III, které trvaly 6 týdnů, byly randomizované placebem kontrolované a zahrnovaly následující intervence: fixní dávky lurasidonu 20, 40, 80, 120 a 160 mg/den; haloperidolu 10 mg/den; olanzapinu 15 mg/den; quetiapinu s prodlouženým uvolňováním 600 mg/den; placeba. Stanovovány byly následující výstupy: poměry odpovědí definované snížením o ≥ 20, 30, 40 nebo 50% od výchozího stavu celkového skore PANSS (Positive and Negative Syndrome Scale); kompletace studie; přerušení kvůli nežádoucím příhodám (AE); nárůst hmotnosti ≥ 7% od výchozího stavu; incidence spontánně hlášených AE; incidence celkového cholesterolu ≥ 240 mg/dl, LDL ≥ 160 mg/dl, triglyceridů nalačno ≥ 200 mg/dl a glukozy ≥ 126 mg/dl na konci. NNT (počet potřebný k léčení) pro výstupy účinnosti byly počítány po vyloučení jedné selhavší studie. NNH (počet potřebný k poškození) pro výstupy bezpečnosti/snášenlivosti byly počítány u všech studií. Byla rovněž počítána LHH (pravděpodobnost pomoci nebo poškození) pro ilustraci porovnání mezi výstupy zlepšení ≥ 30% PANSS vs. incidence akathisie, nausey, sedace, somnolence a parkinsonismu.
NNT vs. placebo pro snížení PANSS ≥ 30% byly 6, 6, 7 a 4 u dávek lurasidonu 40, 80, 120 a 160 mg/den, respektive, a 4 a 3 u olanzapinu 15 mg/den a quetiapinu s prodlouženým uvolňováním 600 mg/den, respektive. Lurasidon nebyl spojen s žádnou statisticky signifikantní nevýhodou oproti placebu kvůli nárůstu hmotnosti nebo metabolickým abnormalitám; NNH vs. placebo pro nárůst hmotnosti ≥ 7% od výchozího stavu byl 4 u olanzapinu a 9 u quetiapinu s prodlouženým uvolňováním v kontrastu s NNH pro tento výstup v rozsahu od 43 do 150 u lurasidonu 40-160 mg/den. Pět nejčastějších nežádoucích příhod připsatelných lurasidonu byly akathisie, nausea, sedace, somnolence a parkinsonismus s NNH vs. placebo u lurasidonu 40-120 mg/den v rozsahu od 6 (akathisie u 120 mg/den) do 30 (parkinsonismus u 80 mg/den). Lurasidon 160 mg/den se jevil jako lépe snášený než dávky 40, 80 nebo 120 mg/den u akathisie, nausey, sedace nebo somnolence. LHH byla příznivější pro lurasidon v kontrastu se sníženími PANSS vs. AE.
Zdroj: Clin Schizophr Relat Psychoses 2012 Jul; 6 (2): 76-85. doi: 10.3371/CSRP.6.2.5.
|
| Aktualizováno Úterý, 02 Únor 2016 11:27 |
|
|
|
|
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Další > Konec >>
|
| Strana 5 z 18 |
|
LIC novinky
