|
NL-LICnovinky
PharmDr. Přemysl Černý, vedoucí Lékového informačního centra (LIC) FN u sv. Anny v Brně pro vás pravidelně vyhledává, a zpracovává do zkrácené podoby novinky z medicínských a farmaceutických zdrojů.
kontakt: 543 182 176, e-mail:
Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
|
|
Spotřeba asi 2 alkoholických drinků na den je spojena se zvýšením hladin HDL cholesterolu v průměru o 4 mg/dl. Střední spotřeba alkoholu může také zlepšit insulinovou sensitivitu, snížit známky intravaskulárního zánětu a zastatvit koronární kalcifikaci. Vysoký příjem alkoholu ale může snížit ejekční frakci levé komory, zvýšit krevní tlak a zastavit fibrinolýzu.
Dr. Jennifer K. Pai a kolektiv z Channing Laboratory, Department of Medicine, Brigham and Women´s Hospital and Harvard Medical School v Bostotnu v Massachusetts použili data z kohorty 51529 mužů v Health Professionals Follow-up Study k vysledování přežívání 1818 mužů, kteří utrpěli nonfatální MI v letech 1986 až 2006. Některé účastníky sledovali až 20 let, během sledování zemřelo 468 mužů. Střední spotřeba alkoholu se pohybuje v rozmezí 10,0 až 29,9 g/den. Prospěch se ukazuje u poměrů rizika (HR) multivariantně přepočítaného i nepřepočítaného. Přepočítaný HR pro smrt z jakékoliv příčiny u středních konzumentů ve srovnání s nekonzumenty byl 0,66 (95% CI 0,51 až 0,86). U lehkých konzumentů, kteří hlásili spotřebu 0,1 až 9,9 g/den, to bylo 0,78 (95% CI 0,62 až 0,97). U silných konzumentů se spotřebou 30 g a více na den to bylo 0,87 (95% CI 0,61 až 1,25; Pkvadrát = 0,006). Data byla přepočítána na věk při diagnoze, cyklus sledovacích dotazníků, kouření, BMI, fyzickou aktivitu, diabetes, hypertenzi, hypolipidemickou medikaci, užívání aspirinu a srdeční selhání. Pokud se bere do úvahy jen kardiovaskulární mortalita, je prospěch u středních konzumentů ještě více vyjádřen. Multivariantně přepočítaný HR je 0,58 (95% CI 0,39 až 0,84) ve srovnání s 0,74 u lehkých konzumentů (95% CI 0,54 až 1,02) a 0,98 u silných konzumentů (95% CI 0,60 až 1,60; Pkvadrát = 0,003).
Většina účastníků v této studii nezměnila hladinu konzumace alkoholu po diagnoze MI. Multivariantně přepočítané HR pro celkovou mortalitu s ohledem na alkohol jenom před MI byly ve srovnání s nekonzumenty 0,91 (95% CI 0,72 až 1,16) u lehkých konzumentů, 0,70 (95% CI 0,52 až 0,93) u středních konzumentů a 1,00 (95% CI 0,70 až 1,42) u silných konzumentů. S ohledem na spotřebu jen po MI byly multivariantní HR pro celkovou mortalitu 0,90 (95% CI 0,71 až 1,13) u lehkých konzumentů, 0,70 (95% CI 0,52 až 0,92) u středních a 0,79 (95% CI 0,53 až 1,17) u silných konzumentů. Pro kardiovaskulární mortalitu u konzumentů před MI to bylo 0,74 (95% CI 0,52 až 1,04), 0,78 (95% CI 0,53 až 1,15) a 0,85 (95% CI 0,50 až 1,44), respektive. A u konzumentů po MI to bylo 0,73 (95% CI 0,53 až 1,01), 0,62 (95% CI 0,42 až 0,93) a 0,77 (95% CI 0,44 až 1,35), respektive.
Výsledky studie hovoří o inverzním spojení mezi spotřebou alkoholu a mortalitou u pacientů, kteří zvýšili spotřebu alkoholu z méně než 10 g/den před srdečním záchvatem na 10-29,9 g/den po MI. Data nemusí být nutně extrapolována na ženy, ale spojitost se dá očekávat podobná u menších kvant alkoholu 5-14,9 g/den nebo 1 drink na den.
Zdroj: Eur Heart J. Published online March 28, 2012. doi: 10.1093/eurheartj/ehs047
|
|
Dr. Monik Jimenez a kolektiv z Brigham and Women´s Hospital v Bostonu v Massachusetts zkoumali data prospektivní kohorty 83578 žen z Nurses´ Health Study bez diagnostikované kardiovaskulární choroby a rakoviny ve výchozím stavu. Účastnice byly sledovány v období 1980 až 2006. Některé studie zaznamenávají větší snížení rizika u žen než u mužů, ale také nižší spotřebu alkoholu (42% žen vs 60% mužů hlásí 12 nebo více drinků za rok). Účastnice této studie poskytly informace o své spotřebě alkoholu ve výchozím stavu a potom každé 4 roky a také o faktorech životního stylu a iktových příhodách každé 2 roky. Záchvaty byly klasifikovány podle kritérií National Survey of Stroke. Během studie bylo 2171 případů mrtvice. Z nich 1206 byssslo ischemických, 363 hemorrhagických a 602 neznámé etiologie. Kolem 30% žen hlásilo, že nikdy nepily alkohol, 35% hlásilo velmi nízkou spotřebu (méně než 4,9 g/den nebo ½ sklenice vína na den) a 37% pilo středně (5-14,9 g/den nebo ½ až 1½ sklenice vína, 1 mixovaný drink nebo 1 pivo na den).
Po přepočtu na množství proměnných včetně kouření, fyzické aktivity, BMI, rodinné a osobní historie srdeční choroby, diabetu, hypertenze, bilaterální oophorektomie, postmenopauzálního stavu, hormonální terapie, vysokého cholesterolu, příjmu multivitamínů, aspirinu, skore složené diety 6-nutrientů, nejvyššího dosaženého vzdělání, manželova nejvyššího dosaženého vzdělání a manželského stavu, byla relativní rizika totální mrtvice 0,83 (95% CI 0,75 až 0,92) u konzumentek < 5 g/den, 0,79 (95% CI 0,70 až 0,90) u 5-14,9 g/den, 0,87 (95% CI 0,72 až 1,05) u 15-29,9 g/den a 1,06 (95% CI 0,86 až 1,30) u 30-45 g/den.
Analýza ukázala, že ženy se střední spotřebou alkoholu mají nižší riziko totální mrtvice ve srovnání se ženami, které nikdy nepily. To ale neobhajuje doporučení, aby dosud abstinující ženy začaly pít.
Zdroj: Stroke. Published online March 8, 212. doi: 10.1161/ STROKEAHA.111.639435
|
|
Statiny by mohly mít protizánětlivé a imunomodulační účinky, což vede k hypotéze, že by mohly mít také neuroprotektivní účinky. Výsledky studií jsou však nesourodé. Nová prospektivní observační studie Dr. Gao a kolektivu z Harvard Medical School and Brigham and Women´s Hospital v Bostonu použila kohorty z Nurses´ Health Study a Health Professionals Follow-up Study ke stanovení spojitosti užívání statinů s rizikem Parkinsonovy choroby (PD). Analýza zahrnovala 38192 mužů z Health Professionals Follow-up Study a 90874 žen z Nurses´ Health Study. Informace o pravidelném užívání látek snižujících cholesterol byla získána pomocí dotazníku v roce 1994. Jen asi 70% uživatelů aktuálně užívalo statiny.
Během 12 let sledování (1994 až 2006) zdokumentovali výzkumníci 644 případů PD – 338 žen a 306 mužů. Sdružené relativní riziko RR pro PD bylo 0,74 (95% CI 0,54 až 1,00; P = 0,049) pro srovnání uživatelů statinů s neuživateli. Po přepočtu na několik potenciálně matoucích faktorů včetně věku, kouření, spotřeby kofeinu a užívání ibuprofenu to bylo RR 0,62. Přítomna byla signifikantní interakce mezi statiny a věkem ve vztahu k riziku PD (P pro interakci = 0,03), přičemž signifikantní protektivní efekt byl zjevný u subjektů mladších 60 let na začátku sledování (RR 0,31; 95% CI 0,11 až 0,86; P = 0,02), ale ne u starších 60 let (RR 0,83; 95% CI 0,60 až 1,14; P = 0,25).
Protektivní efekt je tedy pravděpodobný, ale výsledky jsou smíšené. Limitacemi analýz může být to, že v roce 1994 užívalo statiny 72% pacientů, v roce 1996 už to bylo 80% a v roce 2000 více jak 90%, dále nedostatek informací o užívání jednotlivých specifických statinů a jejich rozdílné schopnosti pronikat do mozku (například lovastatin a simvastatin mají větší schopnost procházet hematoencefalickou bariérou než atorvastatin). Statiny můžou také mít nepříjemný efekt na snižování plazmatické hladiny coenzymu Q10, který sám o sobě může být protektivní u PD.
Studie byla podpořena National Institute of Neurological Disorders and Stroke. Dr. Xiang Gao byl konzultantem Teva Pharmaceuticals.
Zdroj: Arch Neurol 2012; 69: 380-384
|
|
Dr. Jakob S.M. a kolektiv stanovovali účinnost α2-agonisty dexmedetomidinu ve srovnání s preferovanou běžnou péčí pomocí midazolamu nebo propofolu, které ale mají vážné nežádoucí účinky. Zkoumány byly 2 multicentrické randomizované dvojitě slepé studie fáze 3 z období 2007 až 2010. Studie MIDEX srovnávala midazolam s dexmedetomidinem na JIP 44 center 9 evropských zemí, studie PRODEX srovnávala propofol s dexmedetomidinem v 31 centrech 6 evropských zemí a 2 centrech v Rusku. Zahrnuti byli dospělí pacienti JIP s mechanickou ventilací, kteří potřebovali slabou až střední sedaci více jak 24 hodin (midazolam n=251 vs dexmedetomidin n=249; propofol n=247 vs dexmedetomidin n=251). U každé studie se zkoušelo, zda byl dexmedetomidin noninferioritní ke kontrole vzhledem k proporcím času a cílové hladině sedace (měřeno škálou Richmond Agitation-Sedation Scale) a superioritní ke kontrole vzhledem k délce mechanické ventilace. Sekundárními endpointy byla schopnost pacientů oznamovat bolest (měřeno pomocí VAS – visual analogue scale) a délka pobytu na JIP. Čas v cílové sedaci byl analyzován z populačních protokolů (midazolam n=223 vs dexmedetomidin n=227; propofol n=214 vs dexmedetomidin n=223).
Poměr dexmedetomidin/midazolam u času cílové sedace byl 1,07 (95% CI 0,97 až 1,18) a dexmedetomidin/propofol 1,00 (95% CI 0,92 až 1,08). Střední délka mechanické ventilace se jevila kratší u dexmedetomidinu (123 hodin IQR 67-337) vs midazolamu (164 hodin IQR 92-380; P = 0,03), ale ne u dexmedetomidinu (97 hodin IQR 45-257) vs propofolu (118 hodin IQR 48-327; P = 0,24). Komunikace pacientů (měřeno pomocí VAS) byla lepší u dexmedetomidinu (stanovený rozdíl skore vs midazolam 19,7 (95% CI 15,2 až 24,2; P < 0,001); vs propofol 11,2 (95% CI 6,4 až 15,9; P < 0,001)). Délka pobytu na JIP a v nemocnici a mortalita byly podobné. Pacienti s dexmedetomidinem měli častěji hypotenzi vs s midazolamem (51/247 – 20,6% vs 29/250 - 11,6%; P = 0,007) a bradykardii (35/247 – 14,2% vs 13/250 – 5,2%; P < 0,001).
U pacientů na JIP s prodlouženou mechanickou ventilací nebyl dexmedetomidin inferioritní k midazolamu a propofolu v udržování lehké až střední sedace. Dexmedetomidin zkrátil trvání mechanické ventilace ve srovnání s midazolamem a zlepšil schopnost pacientů oznamovat bolest ve srovnání s midazolamem a propofolem. Více nežádoucích účinků bylo spojeno s dexmedetomidinem.
Zdroj: JAMA 307 (11): 1151-60
|
Nejen tuto pozitivní zprávu - mnoho dalších klinických studií čtěte v sekci LICnovinky
Čokoláda má zřejmě prospěšný vliv na krevní tlak, insulinovou sensitivitu a hladiny cholesterolu. Dr. Beatrice A. Golomb a kolektiv z University of California v San Diegu provedli průřezovou studii, kde použili data 1018 pacientů již sledovaných ke stanovení nekardiálních efektů statinů. Z tohoto počtu odpovědělo 1017 na otázku kolikrát do týdne konzumují čokoládu. BMI byl vypočítán u 972 účastníků (95,6%) a 975 (95,8%) odpovídalo validovanému Fred Hutchinson Food Frequency Questionnaire.
Výzkumníci provedli analýzy s a bez přepočtu na přísun kalorií, saturovaných tuků a náladu. Příjem ovoce a zeleniny nebyl spojen se spotřebou čokolády (β 0,004; P = 0,55), ale přísun saturovaných tuků měl signifikantní vztah ke spotřebě čokolády i k vyššímu BMI (β 0,035; P < 0,001). Zkoumány byly i množství konzumované čokolády, aktivita (počty časů, které účastníci věnovali intenzivní aktivitě alespoň 20 minut během 7denní periody) a nálada (škála CES-D Center for Epidemiological Studie Depression). Vztah mezi frekvencí spotřeby čokolády a BMI byl počítán v nepřepočítaných modelech, přepočítaných na věk a pohlaví a přepočítaných na aktivitu, saturované tuky a náladu.
Účastníci konzumovali čokoládu středně 2,0 (SD 2,5) krát týdně a cvičili 3,6 (SD 3,0) krát týdně. Frekvence spotřeby čokolády byla spojena s větším příjmem kalorií a saturovaných tuků a s vyšším skore CES-D (P < 0,001 pro každou souvislost); to vše s pozitivním vztahem k BMI. Frekvence spotřeby čokolády nebyla spojena s vyšší aktivitou (P = 0,41), ale byla spojena s nižším BMI (nepřepočítaná P = 0,01). Tato spojitost zůstala s i bez přepočítání na věk a pohlaví, stejně jako na kalorie, saturované tuky a depresi. Ačkoliv frekvence spotřeby čokolády byla spojena s nižším BMI, množství konzumované čokolády takto spojeno nebylo (pro střední dávku čokolády 28g, β 0,00057 a P = 0,97, v modelu přepočítaném na věk a pohlaví).
Tedy vyšší frekvence příjmu čokolády je spojena s nižším BMI. Netýká se to ale čokolády s vysokým obsahem cukru a tuku.
Zdroj: Arch Inter Med 2012; 172: 519-521
|
| Aktualizováno Středa, 16 Leden 2013 22:21 |
|
Dr. Pitt B. a kolektiv z Department of Internal Medicine, University of Michigan School of Medicine, Ann Arbor v Michiganu v rámci studie LUNAR srovnávali účinnost rosuvastatinu s atorvastatinem ve snižování LDL cholesterolu u pacientů s akutním koronárním syndromem. Dospělí pacienti, kteří byli hospitalizováni během 48 hodin od prvních symptomů, byli randomizováni (n = 825) na open-label léčbu jednou denně rosuvastatinem 20 mg (RSV20), rosuvastatinem 40 mg (RSV40) nebo atorvastatinem 80 mg (ATV80) po dobu 12 týdnů. Pacienti byli hodnoceni 2., 6. a 12. týden. Primárním endpointem byla účinnost léčby ve snížení LDL cholesterolu v průměru po 6 až 12 týdnech. Stanovovány byly změny v jiných lipoproteinech včetně HDL cholesterolu a bezpečnost. Byla použita kovariantní analýza pro srovnání středních rozdílů metodou nejmenších čtverců mezi každým rosuvastatinovým režimem a atorvastatinovým režimem.
Účinnost RSV40 ve snížení LDL byla signifikantně větší než ATV80 (46,8% vs 42,7%; P = 0,02). Snížení LDL pomocí RSV20 bylo podobné jako ATV80. Zvýšení HDL bylo signifikantně větší u RSV40 (11,9%; P < 0,001) a RSV20 (9,7%; P < 0,01) než u ATV80 (5,6%). RSV40 byl také signifikantně účinnější než ATV80 ve zlepšení většiny dalších veličin sekundární účinnosti, zatímco účinky RSV20 na tyto parametry byly celkově podobné jako u ATV80. Všechny tři režimy po dobu 12 týdnů byly celkově dobře snášeny.
Výsledky studie LUNAR tedy ukazují, že RSV40 účinněji snižuje LDL, zvyšuje HDL a zlepšuje další krevní lipidové parametry než ATV80 u pacientů s akutním koronárním syndromem.
Zdroj: Am J Cardiol 2012 Feb 21. [Epub ahead of print]
|
| Napsal uživatel Přemysl Černý |
... a dalších více než 15 nových výtahů z klinických studií čtěte v sekci LIC-novinky
Dr. Daniel F. Kripke a kolektiv pro analýzu kohorty přežití získali longitudinální elektronické medicínské záznamy z Integrovaného zdravotního systému USA. Průměrných 2,5 roku v období leden 2002 až leden 2007 bylo sledováno 10529 subjektů (střední věk 54 let) s předepsanými hypnotiky a 23676 kontrol bez hypnotik. Data byla přepočítána na věk, pohlaví, kouření, BMI, etnicitu, rodinný stav, alkohol a předchozí rakovinu. Poměry rizika HR pro smrt byla počítána z Cox modelů proporcionálních rizik kontrolovaných na rizikové faktory a použitím 116 vrstev, které exaktně nalezly případy a kontroly ve 12 třídách komorbidit.
|
| Celý článek... |
| Napsal uživatel Přemysl Černý |
|
Dr. Ramon C. Hermida a kolektiv z Bioengineering and Chronobiology Laboratories na University of Vigo ve Španělsku provedli randomizovanou kontrolovanou otevřenou studii, která srovnávala efekt večerního a raního podávání tlakové medikace na složené výstupy CVD (kardiovaskulární choroby) a kontrolu tlaku. Studie zahrnovala 661 pacientů s CKD (chronickou renální chorobou), které randomizovala na užití veškeré tlakové medikace po probuzení nebo na užití alespoň 1 z nich před spánkem. Ambulantní tlak za 48 hodin byl měřen alespoň jednou ročně a/nebo za 3 měsíce po jakékoliv změně léčby. Složená měření kardiovaskulárních příhod zahrnovala smrt, infarkt myokardu, anginu pectoris, revaskularizaci, srdeční selhávání, arteriální okluzi dolních končetin, okluzi retinální arterie a mrtvici. Výzkumníci kontrolovali výsledky podle pohlaví, věku a diabetu.
|
| Celý článek... |
| Napsal uživatel Přemysl Černý |
|
Dr. Ashwin Ananthakrishnan a kolektiv z Division of Gastroenterology na Massachusetts General Hospital v Bostonu provedli longitudinální kohortovou studii Nurses´ Health Study u žen. Pro zjištění spojitosti stavu vitaminu D s CD výzkumníci zkoumali data 72719 žen (střední věk 53; rozsah 40 – 73 let) zahrnutých do prospektivní Nurses´ Health Study, které kompletovaly hodnocení diety a životního stylu v roce 1986. Předpokládaný stav 25-hydroxyvitaminu D (25(OH)D) byl stanoven použitím multivariantního modelu založeného na mnoha faktorech jako dietní a doplňkový příjem vitaminu D, BMI, fyzická aktivita, rasa, vystavení slunci a vystavení UV záření. Model byl předtím validován pomocí přímých plazmatických měření 542 mužů v Health Professionals Follow-up Study. Během sledovací periody 22 let (1492811 osoboroků) bylo 122 žen diagnostikováno na CD ve středním věku 64,0 roku (rozsah 48 – 80 let) a se „středním intervalem mezi stanovením předpokládané hladiny 25(OH)D a diagnozou choroby“ 10 let.
Analýza dat založená na předdefinovaných plazmatických hladinách 25(OH)D ukázala, že ženy s dostatečným vitaminem D (hladiny ≥ 30 ng/ml) měly o 62% menší pravděpodobnost být diagnostikovány na CD během 22letého intervalu než ty s deficitními hladinami vitaminu D (< 20 ng/ml) (HR 0,38; 95% CI 0,15 až 0,97; Ptrend = 0,048). Po přepočtu na rizikové faktory jako kouření a užívání hormonální antikoncepce výzkumníci nalezli, že ženy v nejvyšších 2 kvartilech předpokládané hladiny 25(OH)D měly signifikantně snížené riziko CD ve srovnání s těmi v nejnižším kvartilu (multivariantní HR 0,50 (95% CI 0,28 až 0,90) a 0,55 (95% CI 0,30 až 1,00), respektive; Ptrend = 0,02). Každé zvýšení plazmatické hladiny 25(OH)D o 1 ng/ml bylo spojeno se 6% relativním snížením CD rizika (multivariantní HR 0,94; 95% CI 0,89 až 0,99; P = 0,03), což nebylo ovlivněno kouřením nebo antikoncepcí. Ačkoliv vyšší příjem dietního nebo doplňkového vitaminu D byl spojen se snížením rizika CD, trend nedosáhl signifikance kvůli malému počtu případů v této vrstvě (800 IU/den vs 150 IU/den; multivariantní HR 0,15; 95% CI 0,02 až 1,12; Ptrend = 0,099).
Zdroj: Gastroenterology 2012; 142: 482-489
|
| Napsal uživatel Přemysl Černý |
|
Dr. Pomares X. a kolektiv retrospektivně zkoumali klinický prospěch dlouhodobého aztiromycinu (500 mg třikrát týdně) přes 12 měsíců u pacientů s těžkou COPD a minimálně 4 akutními exacerbacemi ročně (AECOPD) nebo chronickou bronchiální kolonizací Pseudomonas aeruginosa ve srovnání s počtem AECOPD, hospitalizací kvůli respirační nemoci, dnů hospitalizace a bakteriálních infekcí během léčby azitromycinem v roce před dlouhodobou terapií.
Analyzováno bylo 20 pacientů, kteří dovršili dvanáctiměsíční léčebné období. Nebyly pozorovány žádné klinicky signifikantní nežádoucí příhody během léčby. Ve srovnání s výchozími daty terapie signifikantně snížila počet AECOPD (2,8 ± 2,5 vs 6,8 ± 2,8; P < 0,001), hospitalizací (1,4 ± 1,5 vs 3,6 ± 1,4; P < 0,001) a kumulativních ročních dnů hospitalizace (25 ± 32,2 vs 43,7 ± 21,4; P = 0,01). Zlepšení bylo částečně signifikantní u pacientů s exacerbacemi způsobenými běžnými potenciálně patogenními mikroorganismy, měli o 70% méně AECOPD a hospitalizací. Pacienti kolonizovaní P.aeruginosa měli snížení 43% u AECOPD a 47% u hospitalizací.
Dlouhodobý azitromycin je tedy dobře snášen a spojen se signifikantním snížením AECOPD, hospitalizací a délkou hospitalizace u pacientů s těžkou COPD.
Zdroj: International Journal of Chronic Obstructive Pulmonary Disease 6 449-56 (2011)
|
|
|
|
|
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Další > Konec >>
|
| Strana 7 z 18 |
|
LIC novinky
