|
NL-LICnovinky
PharmDr. Přemysl Černý, vedoucí Lékového informačního centra (LIC) FN u sv. Anny v Brně pro vás pravidelně vyhledává, a zpracovává do zkrácené podoby novinky z medicínských a farmaceutických zdrojů.
kontakt: 543 182 176, e-mail:
Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
|
| Napsal uživatel Přemysl Černý |
| Pondělí, 07 Listopad 2011 18:23 |
|
Léčba levothyroxinem l-T4 je založena na předpokladu, že konverze T4 na T3 poskytuje adekvátní množství aktivního hormonu v cílových tkáních. U hlodavců ale samotný l-T4 neobnovuje euthyroidní stav ve všech tkáních. Předchozí studie kombinované terapie l-T4/l-T3 (liothyronin) se zaměřovaly na endpointy kvality života a je dostupných málo informací o efektech na jiná měření aktivity hormonu. Dr. Celi F.S. a kolektiv chtěli stanovit účinnost substituce l-T4 nebo l-T3 v dávkách navozujících ekvivalentní normalizaci TSH. U 14 hypothyreoidních pacientů provedli randomizovanou dvojitě slepou zkříženou intervenci v National Institutes of Health Clinical Center. Intervence spočívaly v podání l-T3 nebo l-T4 třikrát denně do výskytu cílového TSH 0,5 – 1,5 mU/l. Pacienti byli studováni jako hospitalizovaní po 6 týdnech na stabilní dávce a s cílovým TSH. Hlavními výstupy byly sérové thyreoidální hormony, lipidové parametry a indicie glukozového metabolismu.
U TSH nebyl nalezen rozdíl mezi l-T3 a l-T4. l-T3 vedl k signifikantnímu úbytku hmotnosti (l-T4 70,6 ± 12,5 vs l-T3 68,5 ± 11,9 kg; P = 0,009) a ke snížení celkového cholesterolu (10,9 ± 10,0%; P = 0,002), LDL (13,3 ± 12,1%; P = 0,002) a apolipoproteinu B (18,3 ± 28,6%; P = 0,018). Žádné signifikantní rozdíly nebyly nalezeny u HDL cholesterolu, srdeční frekvence, krevního tlaku, námahové tolerance nebo insulinové sensitivity.
Zdroj: J Clin Endocrinol Metab; Aug 2011
|
| Napsal uživatel Přemysl Černý |
| Pondělí, 07 Listopad 2011 18:23 |
Dr. Buitrago-Lopez A. a kolektiv provedli systematický přehled a metaanalýzu randomizovaných kontrolovaných a observačních studií. Výběr byl proveden ze zdrojů Medline, Embase, Cochrane Library, PubMed, CINAHL, IPA, Web of Science, Scopus, Pascal a emailových kontaktů s autory. Studie byly randomizované, kohorty, případ-kontrola a průřezové, prováděné na lidských dospělých a byla u nich hlášena spojitost mezi spotřebou čokolády a rizikem kardiometabolických poruch. Data byla extrahována dvěma nezávislými výzkumníky a konsenzus byl dosažen zapojením třetího výzkumníka. Primárním výstupem byly kardiometabolické poruchy včetně kardiovaskulárních chorob (koronární choroba a mrtvice), diabetu a metabolického syndromu. Metaanalýza stanovila riziko rozvoje kardiometabolických poruch srovnáním nejvyšší a nejnižší hladiny spotřeby čokolády.
Ze 4576 odkazů odpovídalo zahrnujícím kritériím 7 studií se 114009 účastníky. Žádná nebyla randomizovaná, 6 byly kohorty a 1 průřezová. Velké variace byly nalezeny mezi těmito 7 studiemi co do měření spotřeby čokolády, metod a vyhodnocených výstupů. 5 ze 7 hlásilo prospěšnou spojitost mezi vyššími hladinami spotřeby čokolády a rizikem kardiometabolických poruch. Nejvyšší hladiny spotřeby čokolády byly spojeny s 37% snížením kardiovaskulárních chorob (RR 0,63; 95% CI 0,44 až 0,90) a 29% snížením mrtvice ve srovnání s nejnižšími hladinami.
Zdroj: BMJ 343; d4488 (2011)
|
| Napsal uživatel Přemysl Černý |
| Pondělí, 07 Listopad 2011 18:13 |
|
Dr. Singh S.P. a kolektiv zkoumali randomizované dvojitě slepé studie srovnávající agomelatin s placebem nebo antidepresivem u velké depresivní poruchy. Vybírali je z databází PubMed, CINAHL, Cochrane Library, EMBASE a PsycINFO. Hlavním výstupním měřítkem byla změna v závažnosti deprese jako výsledek intervence. Z každé zvolené studie byla extrahována data nezbytná ke kalkulaci SMD (standardized mean difference) výstupu a dalších vybraných parametrů, které pravděpodobně ovlivnily hlavní výstup. Rozměry souhrnného efektu z různých skupin a podskupin byly kalkulovány ze SMD mezi agomelatinem a kontrolou (placebo nebo antidepresivum).
Nalezeno bylo 9 studií zahrnujících 3943 těžkých případů deprese na agomelatinu (n = 2390) a placebu (n = 689) nebo antidepresivu (n = 864). Agomelatin (n = 1274) stál nad placebem (n = 689) v malém rozdílu (SMD -0,26; P = 3,48) a superiorita agomelatinu (n = 834; dávka ≥ 25 mg/den) nad antidepresivy (paroxetin, fluoxetin, sertralin, venlafaxin; n = 864) byla ještě menší (SMD -0,11; P = 0,02).
Zdroj: Int J Neuropsychopharmacol 1-12; Aug 2011
|
| Napsal uživatel Přemysl Černý |
| Pondělí, 07 Listopad 2011 18:13 |
|
Dr. Granger C.B. a kolektiv ze skupiny ARISTOTLE provedli randomizovanou dvojitě slepou studii, kde srovnávali apixaban (nový orální přímý inhibitor faktoru Xa) v dávce 5 mg 2x denně s warfarinem (s cílovým INR 2,0 až 3,0) u 18201 pacienta s atriální fibrilací a alespoň 1 dalším rizikovým faktorem mrtvice. Primárním výstupem byla ischemická nebo hemorhagická mrtvice nebo systémová embolie. Studie byla navržena pro test na noninferioritu s klíčovými sekundárními cíly testování na superioritu s respektem k primárnímu výstupu a k poměrům velkého krvácení a smrti z jakékoliv příčiny.
Střední délka sledování byla 1,8 roku. Poměr primárního výstupu byl 1,27% za rok u apixabanu ve srovnání s 1,60% za rok u warfarinu (HR apixabanu 0,79; 95% CI 0,66 až 0,95; P < 0,001 pro noninferioritu; P = 0,01 pro superioritu). Poměr velkého krvácení byl 2,13% za rok u apixabanu ve srovnání s 3,09% za rok u warfarinu (HR 0,69; 95% CI 0,60 až 0,80; P < 0,001) a poměry smrti z jakékoliv příčiny byly 3,52% a 3,94%, respektive (HR 0,89; 95% CI 0,89 až 0,99; P = 0,047). Poměr hemorhagické mrtvice byl 0,24% za rok u apixabanu ve srovnání s 0,47% za rok u warfarinu (HR 0,51; 95% CI 0,35 až 0,75; P < 0,001) a poměr ischemické nebo neurčité mrtvice byl 0,97% za rok u apixabanu a 1,05% za rok u warfarinu (HR 0,92; 95% CI 0,74 až 1,13; P = 0,42).
U pacientů s atriální fibrilací byl tedy apixaban lepší než warfarin v prevenci mrtvice nebo systémové embolie, způsoboval méně krvácení a vedl k nižší mortalitě. Financováno Bristol-Myers Squibb a Pfizer.
Zdroj: NEJM Aug 2011
|
| Napsal uživatel Přemysl Černý |
| Pondělí, 07 Listopad 2011 18:11 |
|
Vysoké hladiny konzumace dietní vlákniny jsou spojeny s rychlejší střevní pasáží a zvýšením frekvence střevních pohybů. To vede k nižší reabsorpci vody ze stolice a jejímu měkčímu charakteru, což vede k menšímu tlaku na stěnu kolonu a možná k méně divertilární nemoci. Dr. Francesca L.Crowe a kolektiv ze skupiny Cancer Epidemiology Unit na Nuffield Department of Clinical Medicine na University of Oxford ve Velké Británii provedli prospektivní kohortovou studii dietní vlákniny (definované jako neškrobové polysacharidy) pomocí informací nemocničních příjmových dat a potvrzení úmrtí v Anglii a Skotsku u mužů a žen účastnících se oxfordské kohorty EPIC (European Prospectiv Investigation into Cancer and Nutrition). Ta sestávala z 47033 subjektů. Z nich 15459 (33%) hlásilo konzumaci vegetariánské diety ve výchozím stavu. Pro odhad příjmu dietní vlákniny byl použit 130-článkový validovaný dotazník potravní frekvence. Propojení s nemocničními záznamy a potvrzeními úmrtí umožnilo identifikaci případů divertikulární nemoci. Multivariantní Cox modely proporcionální regrese rizik umožnily stanovení poměrů rizika HR a 95% konfidenčních intervalů CI pro riziko divertikulární nemoci podle diety a kvintilů dietního příjmu vlákniny.
Z 812 případů divertikulární nemoci identifikovaných během sledování (střední délka 11,6 roku) bylo 806 nemocničních příjmů a 6 smrtí. Ve srovnání s konzumenty masa měli vegetariáni o 31% nižší riziko divertikulární nemoci po přepočtu na zkreslující proměnné zahrnující kouření, pozívání alkoholu a BMI (RR 0,69; 95% CI 0,55 až 0,86). Konzumenti masa ve věku 50 až 70 let měli 4,4% kumulativní pravděpodobnost hospitalizace nebo smrti kvůli divertikulární nemoci oproti 3,0% vegetariánů. Riziko divertikulární nemoci bylo také inversně spojeno s příjmem dietní vlákniny. Ve srovnání s účastníky v nejnižším kvintilu příjmu dietní vlákniny (< 14 g/den u mužů i žen) měli ti v nejvyšším kvintilu (≥ 25,5 g/den u žen a ≥ 26,1 g/den u mužů) o 41% nižší riziko divertikulární nemoci (HR 0,59; 95% CI 0,46 až 0,78; P < 0,001 pro trend). Po vzájemném přepočtu byla vegetariánská dieta i vyšší příjem vlákniny signifikantně spojeny s nižším rizikem divertikulární nemoci.
Studii EPIC financoval Cancer Research UK. Jeden z autorů je členem Vegan Society.
Zdroj: BMJ 2011; 343: d4115, d4131
|
| Napsal uživatel Přemysl Černý |
| Pondělí, 07 Listopad 2011 18:10 |
|
Studie Yee a kolektivu publikovaná v lednu 2010 v BJU International zkoumala účinnost ADT u mužů, kteří podstoupili radikální prostatektomii kvůli lokalizované rakovině prostaty. Po středním sledování 8 let nebylo přidání ADT k prostatektomii nalezeno, že by signifikantně snižovalo poměry biochemické rekurence, lokální rekurence nebo metastáz.
Současná studie Dr. Christophera U. Jonese a kolektivu z Radiological Associates of Sacramento in California zkoumá potenciální přínosy a nebezpečí ADT jako přídavku k radioterapii klinicky lokalizované rakoviny prostaty. Poměr 10-letého celkového přežívání byl 62% u mužů s radioterapií + krátkodobou ADT ve srovnání s 57% u mužů se samotnou radioterapií. Přidání ADT také snížilo 10-letý poměr specifické mortality z 8% na 4%. Když ale autoři reanalyzovali data vzhledem k rizikovým podskupinám, zjistili, že se zlepšení týkala primárně pacientů se středním rizikem. Autoři poznamenávají, že rovněž viděli snížení v sekundárních endpointech biochemického selhání, vzdálených metastáz a poměru pozitivních nálezů nebo opakovaných biopsií za 2 roky. U vysokorizikové skupiny krátkodobá ADT k radioterapii nestačila a byla by potřeba dlouhodobá ADT. Situaci komplikuje stav, kdy většina mužů je nyní léčena moderními technikami, které umožňují bezpečně podávat podstatně vyšší dávky radiace, takže nevíme, zda přidání krátkodobé ADT bude ještě u takovýchto pacientů potřeba.
Výzkumníci randomizovali 1979 pacientů s adenokarcinomem prostaty stádia T1b, T1c, T2a nebo T2b a s hladinou PSA 20 ng/ml nebo méně na samotnou radioterapii (n = 992) nebo radiotrapii + 4 měsíce ADT (n = 987). Celková dávka radiace byla 66,6 Gy a jako ADT dostávali flutamid 250 mg 3x denně orálně a buď měsíčně subkutánně goserelin 3,6 mg, nebo intramuskulárně leuprolid 7,5 mg po dobu 4 měsíců. Radioterapie začala 2 měsíce po ADT. Střední sledovací období bylo 9,1 roku.
Kombinační terapie vykázala skromné ale signifikantní zvýšení 10-letého poměru celkového přežití (HR pro smrt u samotné radioterapie 1,17; P = 0,03). Rovněž tam bylo signifikantní snížení 10-leté specifické mortality (HR pro samotnou radioterapii 1,87; P = 0,001). Sekundární endopinty byly rovněž zlepšené u kombinační terapie. 10-letý poměr biochemického selhání byl 41% u samotné radioterapie ve srovnání s 26% u kombinované (HR 1,74; P < 0,001). 10-letá kumulativní incidence vzdálených metastáz byla 8% u samotné radioterapie a 6% u kombinace (HR 1,45; P = 0,04), zatímco 10-letá kumulativní incidence smrti z jiného důvodu byla 37% u samotné radioterapie a 34% u kombinace (P = 0,56). V rámci kohorty podstoupilo 439 pacientů s kombinací (44%) a 404 pacientů se samotnou radioterapií (41%) opakovanou biopsii prostaty za 2 roky. Přetrvávající rakovina byla detekována u 20% vzorků z kombinované skupiny ve srovnání s 39% ze skupiny samotné radioterapie (P < 0,001). V kombinované skupině mělo 55% pacientů návaly horka, 3% raš, 16% jaterní toxické projevy, 16% snížené hladiny hemoglobinu a 4% zvýšené počty bílých krvinek, vše stupně 1. Incidence toxických efektů ve vztahu k hormonům stupně 3 nebo vyšší byla méně než 5%.
Studie byla podporována granty National Cancer Institute. Koautor Michael Chetner hlásí příjmy z přednášek a služeb v dozorčí radě Amgenu, Ferringu, GlaxoSmithKline a Eli Lilly a příjmy pro tvorbu vzdělávacích prezentací od Amgenu a GlaxoSmithKline. Koautor Howard Sandler přijímal konzultační platby od Calypso Medical a Varian.
Zdroj: N Engl J Med 2011; 365: 107-118, 169-171
|
| Napsal uživatel Přemysl Černý |
| Pondělí, 07 Listopad 2011 18:10 |
Dr. Gumprecht J. a kolektiv provedli randomizovanou dvojitě slepou aktivně kontrolovanou multinárodnostní noninferioritní studii. Pacienti byli randomizováni 2:1 na pitavastatin 4 mg (n = 279) nebo atorvastatin 20 mg (n = 139) denně po 12 týdnů. Pacienti, kteří završili jádro studie, mohli pokračovat na pitavastatinu 4 mg (n = 141) nebo atorvastatinu 20 mg (n = 64) (40 mg [n = 7], pokud cílových lipidů nebylo dosaženo za 8 týdnů) po dalších 44 týdnů (rozšířená studie). Primární účinnostní proměnnou byla změna v LDL-C.
Snížení LDL-C nebyla za 12 týdnů signifikantně rozdílná mezi pitavastatinem (-41%) a atorvastatinem (-43%). LDL-C a non-HDL-C cíle Attainment of National Cholesterol Education Program a European Atherosclerosis Society byly podobně vysoké u obou léčebných skupin. Změny u sekundárních lipidových proměnných (HDL-C, apolipoprotein B, triglyceridy) byly mezi režimy podobné. Post-hoc analýza ukázala, že přepočtené střední rozdíly terapií pro pitavastatin vs atorvastatin byly uvnitř noninferioritního rozpětí týdnů 16 (+0,11%; 95% CI -5,23 až 5,44) a 44 (-0,02%; 95% CI -5,46 až 5,41) rozšířené studie. Oba režimy byly dobře snášeny; atorvastatin zvyšoval krevní glukozu nalačno od výchozího stavu (+7,2%; p < 0,05), zatímco pitavastatin neměl žádný signifikantní efekt (+2,1%).
Redukce LDL-C a změny dalších lipidů nebyly signifikantně rozdílné u pacientů léčených pitavastatinem 4 mg nebo atrovastatinem 20 nebo 40 mg. Pitavastatin ale měl příznivější efekt na stav glykemie.
Zdroj: Diabetes, Obesity & Metabolism (Aug 2011)
|
| Napsal uživatel Přemysl Černý |
| Pondělí, 07 Listopad 2011 18:10 |
Dr. Bo S a kolektiv zkoumali spojitost mezi typem a délkou trvání antidiabetické terapie a rakovinovou či jinou než rakovinovou mortalitou u T2DP (pacienti s diabetem 2) retrospektivní kohorty pomocí srovnávacích rizik mezi různými příčinami smrti a multipotenciálními matoucími efekty. Poměry mortality byly porovnány s celkovou populací ve stejném prostoru. V roce 1995 bylo na diabetické klinice v Turínu identifikováno 3685 T2DP pacientů (přibližně 12% všech T2DP ve městě) bez rakoviny ve výchozím stavu. Vitální status byl stanoven po středních 4,5 letech sledování.
Uživatelé metforminu byli tučnější, zatímco uživatelé inzulínu měli více komorbidit. Smrt z jakékoliv příčiny a se vztahem k rakovině se vyskytla v: 9,2%, 1,6% u metforminu; 13,1%, 3,0% u sulfonylureí a 26,8%, 4,8% u inzulínu, respektive. V Cox regresním modelu pro srovnávací rizika, přepočítaném na skore sklonu, vykázal metformin nižší riziko rakovinové mortality (HR = 0,56; 95% CI 0,34 až 0,94), zatímco inzulín byl pozitivně spojen s jinou než rakovinovou mortalitou (HR = 1,56; 95% CI 1,22 až 1,99). Každých 5 let užívání metforminu bylo spojeno se snížením rakovinové smrti o 0,73, zatímco každých 5 let užívání inzulínu bylo spojeno s 1,25-násobným zvýšením jiné než rakovinové smrti. Standardizované poměry rakovinové mortality a jiné než rakovinové mortality byly u metforminu ve srovnání s celkovou populací 43,6 (95% CI 25,8 až 69,0) a 99,1 (95% CI 79,3 až 122,5), respektive.
Uživatelé metforminu vykázali nižší riziko rakovinové mortality než neuživatelé nebo pacienti pouze na dietě – to může reprezentovat další důvod k volbě metforminu jako terapii první linie u T2DP.
Zdroj: Diabetes, Obesity & Metabolism (Aug 2011)
|
| Napsal uživatel Přemysl Černý |
| Pondělí, 07 Listopad 2011 18:10 |
|
Dr. Taylor R.S. a kolektiv z Peninsula College of Medicine and Dentistry na University of Exeter ve Velké Británii provedli metaanalýzu randomizovaných kontrolovaných studií v systému Cochrane, které intervenovaly dietním snížením soli nebo měly srovnávací charakter bez intervence. Zahrnuté studie měly alespoň 6-měsíční sledovací období a popisovaly kardiovaskulární morbiditu/mortalitu a/nebo mortalitu z jakýchkoliv příčin. Zahrnuto bylo 7 studií, 3 byly provedeny u normotenzních, 2 u hypertenzních pacientů, 1 v populaci zahrnující účastníky s normálním a zvýšeným TK a 1 zahrnovala pouze účastníky se srdečním selháváním.
Intervence snížením soli byly spojeny se snížením močové exkrece soli na 27 až 39 mmol/den a se signifikantním, ale velmi skromným snížením systolického TK mezi 1 a 4 mmHg. Výstupy kardiovaskulární morbidity byly definovány široce jako složenina infarktu myokardu, mrtvice, koronárního bypassu, angioplastiky nebo kardiovaskulární smrti. Ve 2 studiích normotenzních účastníků způsobila intervence snížením soli snížení relativního rizika RR na 0,71 (95% CI 0,42 až 1,20; P = 0,10; 200 příhod). U studií s hypertoniky bylo RR 0,84 (95% CI 0,57 až 1,23; 93 příhod). Kardiovaskulární mortalita byla přítomná ve 2 studiích s hypertoniky. Sdružené RR bylo 0,69 pro snížení CV mortality u snížení soli ve srovnání s kontrolou (95% CI 0,45 až 1,05; P = 0,26). Vzhledem k mortalitě z jakékoliv příčiny bylo RR pro snížení soli u normotoniků 0,90 (95% CI 0,58 až 1,40; 79 úmrtí) a u hypertoniků 0,96 (95% CI 0,83 až 1,11; 565 úmrtí). Je ale důležité poznamenat, že intervence restrikce soli zvýšily riziko mortality z jakékoliv příčiny u srdečního selhávání (RR 2,59; 95% CI 1,04 až 6,44; 21 úmrtí).
Nikde se ale nepočítalo s dalšími proměnnými faktory jako genetické zatížení, kouření, obezita apod. Efekt redukce soli zůstává tedy nejasný.
Zdroj: Am J Hypertens 2011; 24 (8): 843-853
|
| Napsal uživatel Přemysl Černý |
| Pondělí, 07 Listopad 2011 18:10 |
Dr. Coskun M. a kolektiv prospektivně analyzovali 164 očí 164 pacientů s operací katarakty. Spojivkové kultury byly získány 1 den před operací bez jakékoliv topické aplikace u všech pacientů. Spojivková flora byla zkoušena u 53 očí 53 pacientů (skupina I) 15 minut po aplikaci 5% topického iod-povidonu v den operace. Ve skupině II dostávalo 54 očí 54 pacientů 1 kapku 0,3% ciprofloxacinu ve 24 hodin 1 den před operací a 4 kapky v 15-minutových intervalech v den operace. Dalších 57 očí 57 pacientů (skupina III) dostávalo 0,3% ofloxacinu ve stejném aplikačním režimu jako ciprofloxacin. Spojivkové kultury byly vzaty u všech pacientů 15 minut po poslední kapce topického antibiotika.
Pouze koaguláza-negativní stafylokoky byly izolovány z předléčebné kultury v 75,4% skupiny I, 72,2% skupiny II a 59,6% skupiny III. U dalších pacientů byly identifikovány jiné typy bakterií jako Staphylococcus aureus, Bacillus subtilis, Escherichia coli, Proteus spp. a Micrococcus spp. Předléčebná spojivková flora skupiny I a skupiny II byla podobná (P > 0,05), ale byla signifikantně rozdílná ve skupině III (P < 0,05). Po topické aplikaci nebyl nalezen žádný bakteriální růst u 77,3% ve skupině I, 92,5% ve skupině II a 66,6% ve skupině III. Rozdíl mezi skupinami I a III byl nesignifikantní (P > 0,05), ale bakteriální eradikační účinnost byla signifikantně vyšší ve skupině II než u ostatních skupin (P < 0,05). Poléčebné kultury ukázaly stejnou bakteriální floru jako předléčebné kultury v 14,9% skupiny I, 1,8% skupiny II a 19,2% skupiny III. Rozdíl mezi skupinami I a III byl statisticky nesignifikantní (P > 0,05) a rozdíl mezi skupinou II a ostatními skupinami byl statisticky signifikantní (P < 0,05). Různé typy bakteriálního růstu vykázaly 4 oči (7,5%) z předléčebné flory skupiny I, což bylo vidět u 3 očí (5,5%) skupiny II a 8 očí (14%) skupiny III. Rozdíly mezi skupinami byly statisticky nesignifikantní (P > 0,05).
Zdá se, že ciprofloxacin je účinnější ve sterilizaci spojivky. Vzhledem k vysoké variabilitě bakteriální flory v předléčebné periodě u ofloxacinu se ofloxacin zdá být lepší než iod-povidon v redukci bakteriální flory na spojivce.
Zdroj: Journal of Ocular Pharmacology and Therapeutics (Aug 2011)
|
|
|
|
|
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Další > Konec >>
|
| Strana 9 z 18 |
|
LIC novinky
