Fyziologicky aktivní forma vitaminu D (1,25-dihydroxyvitamin D3) je v tucích rozpustný steroidní hormon s dobře stanovenou rolí ve zdraví skeletu. Vzrůstající evidence předpokládá, že nízké hladiny vitaminu D také hrají roli v patogenezi širokého rozsahu neskeletálních s věkem souvisejících nemocí včetně rakoviny, srdeční choroby, diabetu typu 2 a mrtvice. Nízké hladiny sérového 25-hydroxyvitaminu D [25(OH)D] – stabilní marker stavu vitaminu D – jsou rovněž spojeny se zvýšením počtu prevalentní kognitivní dysfunkce, Alzheimerovy choroby a demence z jakékoliv příčiny v řadě studií, což zvyšuje možnost, že vitamin D hraje roli v etiologii kognitivní dysfunkce a demence. Dosud většina lidských studií hlásících spojitosti mezi vitaminem D a kognicí nebo demencí měla průřezový nebo případový design, což nedovoluje vyloučit možnost, že takové spojitosti jsou výsledkem progrese nemoci spíš než kausality. Zvířecí a in vitro experimenty identifikovaly množství neuroprotektivních mechanismů, které by mohly spojovat stav vitaminu D s kognitivní dysfunkcí nebo demencí včetně vasoprotekce a amyloidové fagocytozy a likvidace, ale klinická relevance těchto mechanismů u lidí není v současnosti jasná.

Dvě poslední velké prospektivní studie Dr. Dickense A.P. a kolektivu se pokoušejí stanovit dočasný vztah s kognitivním útlumem. Relativní riziko kognitivního útlumu bylo o 60% vyšší (RR = 1,6; 95% CI 1,2 až 2,0) u starších italských dospělých s těžkým deficitem hladin 25(OH)D (< 25 nmol/l) ve srovnání s dostatečnými hladinami (≥ 75 nmol/l). Podobně případů kognitivního útlumu bylo o 41% více (OR = 1,4; 95% CI 0,9 až 2,2) u starších amerických mužů v nejnižším kvartilu (≤ 49,7 nmol/l) ve srovnání s nejvyšším kvartilem (≥ 74,4 nmol/l). Dosud žádné prospektivní studie nehodnotily spojitost mezi hladinami 25(OH)D a incidencí demence nebo abnormalit s neurologickým obrazem. Možné terapeutické přínosy vitaminu D přitáhly značný zájem, protože se má za to, že přes miliardu lidí na světě má nedostatečné hladiny 25(OH)D a tyto hladiny mohou být zvýšeny pomocí nepříliš drahých a dobře snášených potravních doplňků. I když dosud žádné velké randomizované kontrolované studie nehodnotily efekt doplňků vitaminu D na kognitivní útlum nebo případnou demenci. Je nutně potřeba dalších studií ke stanovení, které mechanismy mají klinickou relevanci v lidských populacích a zda doplňky vitaminu D jsou efektivní v minimalizaci kognitivního útlumu nebo prevenci demence.

Zdroj: CNS Drugs 25 (8): 629-39 (Aug 2011)

Dr. Moceri P a kolektiv provedli randomizovanou prospektivní zkříženou studii reaktivity destiček na aspirin a clopidogrel s a bez esomeprazolu nebo ranitidinu pomocí VerifyNow systému (Accumetrics Inc, San Diego, CA, USA) ve 4 režimech trvajících 7 dnů: T1 – 160 mg aspirinu a 75 mg clopidogrelu; T2 – 160 mg aspirinu, 75 mg clopidogrelu a 20 mg esomeprazolu; T3 – 160 mg aspirinu, 150 mg clopidogrelu a 20 mg esomeprazolu a T4 – 160 mg aspirinu, 75 mg clopidogrelu a 150 mg ranitidinu. Výsledky jsou vyjádřeny v P2Y12 Reaction Units (PRU%) a Aspirin Reaction Units (ARU).
U 21 pacientů se stabilní koronárně arteriální chorobou snižoval esomeprazol účinek clopidogrelu s 38,6% ± 24 ztrátou v PRU% (p < 0,001) (absolutní střední rozdíl -16,7 PRU% [-21; -12,5]) s 8-násobným zvýšením prevalence málo odpovídajících na clopidogrel (definováno jako pacienti s PRU% pod 20%). Zdvojnásobení dávky clopidogrelu na 150 mg obnovilo výchozí odpověď. Ranitidin nemodifikoval protidestičkový účinek clopidogrelu.
Kompenzace zdvojnásobením dávky clopidogrelu nebo nahrazení ranitidinem může nabídnout řešení PPI navozené rezistence clopidogrelu.
Zdroj: Thrombosis Research (Jul 2011)

Dr. Beerepoot M.A. a kolektiv provedli dvojitě slepou dvojitě fiktivní noninferioritní randomizovanou studii u 221 premenopauzálních žen s rekurentními UTIs. Pacientky dostávaly 12 měsíců profylaxi trimethoprimem-sulfamethoxazolem (TMP-SMX) 480 mg jednou denně nebo brusinkové kapsle 500 mg dvakrát denně. Primárními endpointy byl střední počet symptomatických UTIs za 12 měsíců, počty pacientek s alespoň 1 symptomatickou UTI, střední čas do první UTI a rozvoj antibiotické rezistence endogenní Escherichia coli.
Po 12 měsících byl střední počet pacientek s alespoň 1 symptomatickou UTI vyšší u brusinek než u TMP-SMX (4,0 vs 1,8; P = 0,02) a poměry rovněž (78,2% vs 71,1%). Střední čas do první symptomatické UTI byl 4 měsíce u brusinek a 8 měsíců u TMP-SMX. Po 1 měsíci u brusinek bylo 23,7% fekálních a 28,1% asymptomatických bakteriurických isolátů E coli rezistentních na TMP-SMX, zatímco u TMP-SMX to bylo 86,3% fekálních a 90,5% asymptomatických bakteriurických isolátů E coli. Podobně výzkumníci nalezli zvýšené poměry rezistence u trimethoprimu, amoxicillinu a ciprofloxacinu u těchto isolátů E coli po 1 měsíci u TMP-SMX. Po vysazení TMP-SMX dosáhla rezistence výchozích hladin za 3 měsíce. Antibiotická rezistence nevzrůstala u brusinek. Oba režimy byly dobře snášeny.
TMP-SMX je tedy účinnější, ale s nebezpečím antibiotické rezistence.
Zdroj: Archives of Internal Medicine 171 (14): 1270-8 (Jul 2011)

Dr. Lin X a kolektiv provedli randomizovanou dvojitě slepou placebem kontrolovanou trojitě zkříženou studii u 21 subjektů s lehkou hypercholesterolemií. Každý subjekt dostával kontrolovanou fytosterolovou dietu plus (1) ezetimib placebo + fytosterol placebo, (2) 10 mg/den ezetimib + fytosterol placebo a (3) 10 mg/den ezetimib + 2,5 g fytosterolů, každý režim po dobu 3 týdnů. Všechna jídla byla připravována v metabolické kuchyni. Primárními výstupy byla střevní absorpce cholesterolu, fekální exkrece cholesterolu a hladiny LDL cholesterolu.
Kombinovaná léčba vedla k signifikantně nižší střevní absorpci cholesterolu (598 mg/den; 95% CI 368 až 828) vzhledem ke kontrole (2161 mg/den; 95% CI 1112 až 3209) a samotnému ezetimibu (1054 mg/den; 95% CI 546 až 1561; obě P < 0,0001). Fekální exkrece cholesterolu byla signifikantně vyšší (P < 0,0001) u kombinované léčby (962 mg/den; 95% CI 757 až 1168) vzhledem ke kontrole (505 mg/den; 95% CI 386 až 625) a samotnému ezetimibu (794 mg/den; 95% CI 615 až 973). Hodnoty plazmatického LDL cholesterolu během léčby s kontrolou, samotným ezetimibem a ezetimibem + fytosteroly byly v průměru 129 mg/dl (95% CI 116 až 142), 108 mg/dl (95% CI 97 až 119) a 101 mg/dl (95% CI 90 až 112), respektive; (P < 0,0001 vzhledem ke kontrole).
Přidání fytosterolů k ezetimibu signifikantně zvýšilo efekt ezetimibu na metabolizmus celkového cholesterolu a plazmatického LDL cholesterolu.
Zdroj: Circulation (Jul 2011)

Dr. Tara Gomes a kolektiv z Institute for Clinical Evaluative Sciences in Toronto v Ontariu v Kanadě provedli populační zahnízděnou studii kontrol u 607156 pacientů ve věku 15 až 64 let s opioidy pro nemaligní bolest od 1.srpna 1997 do 31.prosince 2006. Hlavním endpointem byla smrt kvůli opioidu. Výzkumníci srovnávali riziko opioidové mortality u pacientů léčených různými denními dávkami pomocí case-control designu 498 vhodných pacientů s opioidovou smrtí a 1714 spárovaných kontrolních účastníků.
Ve srovnání s nízkými dávkami (< 20 mg morfinu nebo ekvivalentu) byla průměrná denní dávka 200 mg a více morfinu nebo ekvivalentu spojena s téměř trojnásobným zvýšením rizika opioidové mortality (OR 2,88; 95% CI 1,79 až 4,63) po extensivním multivariabilním přepočtu. Se středními dávkami byla zvýšení rizika stále signifikantní, ale poněkud oslabená (50 – 99 mg/den morfinu: OR 1,92; 95% CI 1,30 až 2,85; 100 – 199 mg/den morfinu: OR 2,04; 95% CI 1,28 až 3,24).
Zdroj: Arch Intern Med 2011; 171: 686-691, 691-693

Nový výzkum ukazuje, že chroničtí uživatelé paracetamolu mají slabě zvýšené riziko hematologických malignit. Riziko je nízké a stále není jasné, jakou roli hraje léčivo. Dřívější práce ukázala, že aspirin může snížit případy úmrtí na rakovinu colonu, ale zvyšuje riziko krvácivých vředů. Dr. Emily White a kolektiv z Fred Hutchinson Cancer Research Center v Seattlu proveli první velkou prospektivní studii u 65000 starších mužů a žen ve státě Washington, všichni byli bez historie rakoviny (kromě kožní) ve výchozím stavu. V úvodu byli dotazováni na užívání analgetik v posledních deseti letech.
Za průměrných asi 6 let se u 577 (méně jak 1%) rozvinula hematologická malignita. Více jak 9% z nich užívalo vysoké množství paracetamolu ve srovnání s pouze 5%, kteří neonemocněli. Po přepočtu na věk, artritidu a rodinnou historii krevních malignit měli chroničtí uživatelé paracetamolu téměř dvojnásobné riziko rozvoje choroby. Studie předpokládá, že u starších 50 let by užívání paracetamolu alespoň 4x týdně alespoň 4 roky mohlo zvýšit riziko na 2%. Žádná jiná analgetika včetně aspirinu a ibuprofenu nebyla spojena s rizikem krevní rakoviny.
Zdroj: J Clin Oncol 2011; http://bit.ly/18aYI0

Dr. Deedwania a kolektiv provedli multicentrickou randomizovanou dvojitě slepou placebem kontrolovanou studii u pacientů s diastolickým TK (DBP) 80 – 110 mmHg s plazmatickou glukozou nalačno 100 – 125 mg/dl a/nebo zvýšeným dvouhodinovým glukozovým tolerančním testem 140 – 199 mg/dl. Pacienti vstoupili do čtyřtýdenní vstupní fáze, kdy byli léčeni buď lisinoprilem 10 mg/den, nebo losartanem 50 mg/den. Veškerá ostatní antihypertenzní medikace byla přerušena. Pacienti s DBP 90 – 110 mmHg na konci vstupní periody byli randomizováni na dvojitě zaslepenou přídavnou léčbu nebivololem 5 – 40 mg/den (n = 223), hydrochlorothiazidem (HCTZ) 12,5 – 25 mg/den (n = 212) nebo placebem (n = 102). Léčba byla titrována do SBP/DBP 130/80 mmHg přes 12 týdnů. Primárním výstupem byla změna DBP od výchozího stavu do 12. týdne. Zaslepenou periodu dovršilo 442 pacientů.
Za 12 týdnů klesl střední DBP u nebivololu a placeba o -9,4 mmHg a -5,0 mmHg, respektive (P < 0,001). Pro SBP byly změny -10,4 mmHg a -7,8 mmHg, respektive (P = 0,148). Post-hoc analýza našla signifikantně zvýšenou plazmatickou glukozu u HCTZ ve srovnání s nebivololem (6,9 ± 27,3 vs 0,0 ± 26,1 mg/dl; P = 0,020). Poměry přerušení kvůli nežádoucím příhodám u placeba, nebivololu a HCTZ byly 2,0%, 10,3% a 6,6%, respektive. Poměry akutně léčených nežádoucích příhod byly 54,9%, 54,7% a 44,3%, respektive. Poměry závažných nežádoucích příhod byly 2,2% u nebivololu, 2,8% u HCTZ a 2,0% u placeba. Vyskytla se 4 úmrtí: 1 iktus a 1 rakovina u nebivololu, 1 srdeční zástava a 1 infarkt myokardu u HCTZ. Infarkt myokardu a rakovina byly považovány za nesouvislé s léčbou, zatímco iktus a srdeční zástava byly považovány za pravděpodobně souvislé se studijní medikací.
Studie byla podporována Forest Laboratories.
Zdroj: Presented at ASH(HYP). These were the conclusions of a study presented here May 22 at the American Society of Hypertension (ASH) 26th Annual Scientific Meeting and Exposition, by Prakash Deedwania, MD, University of California at San Francisco, San Francisco, California. [Presentation title: Effects of Add-on Nebivolol on Blood Pressure and Glucose Parameters in Hypertensive Patients With Prediabetes. Abstract PO-164]

Kolektiv autorů z EUROLIVE (Cardiovascular Risk and Nutrition, Cardiovascular Epidemiology and Genetics, and Human Pharmacology and Clinical Neurosciences Research Groups, Research Institute Hospital del Mar (IMIM), na University of Barcelona) ve Španělsku provedli zkříženou kontrolovanou studii u 200 zdravých mužů, které randomizovali na 3 týdny odstupňovaných dávek 25 ml/den oleje s vysokým (366 mg/kg), středním (164 mg/kg) a nízkým (2,7 mg/kg) obsahem fenolů. Pro stanovení vlivu polyfenolů na imunogenicitu oxLDL na autoprotilátkovou generaci (OLAB) byla stanovována plasmatická koncentrace OLAB.
Plasmatická koncentrace OLAB byla inverzně spojena s oxLDL (p < 0,001). Fenolový obsah olivového oleje zvyšoval OLAB generaci se silnějším efektem u vyšších koncentrací oxLDL (p = 0,020 pro interakci). Přímý vztah byl nalezen mezi OLAB a celkovým fenolickým obsahem olivového oleje u LDL (r = 0,209; p = 0,014). Koncetrace OLAB přepočteno na oxLDL se zvýšily přímo v na dávce závislém způsobu co do obsahu polyfenolů (p = 0,023).
Polyfenoly olivového oleje tedy podněcují OLAB generaci. Tento efekt je silnější u vyšších koncentrací oxidačního poškození lipidů.
Zdroj: Clin Nutr 2011 Mar 2. [Epub ahead of print]

Dr. Akdim F. a kolektiv z Department of Vascular Medicine, Academic Medical Center Amsterdam v Nizozemí provedli randomizovanou dvojitě slepou placebem kontrolovanou studii se stoupající dávkou 50 – 400 mg/týden mipomersenu u 50 subjektů s LDL hladinami mezi 119 a 226 mg/dl v 5 kohortách s randomizačním poměrem 4:1 ve prospěch aktivní látky.
Mipomersen produkoval na dávce závislá snížení u všech lipoproteinů s obsahem apoB. U dávkových kohort 200 a 300 mg/týden byla střední snížení od výchozího stavu u LDL -45 ± 10% (P = 0,000) a -61 ± 8% (P = 0,000), což odpovídalo snížení hladin apoB -46 ± 11% (P = 0,000) a -61 ± 7% (P = 0,000). Hladiny triglyceridů byly rovněž sníženy se středními sníženími až 53% (P = 0,021). Nejběžnějšími nežádoucími příhodami byly reakce v místě injekce. Pět subjektů dostávalo 400 mg/týden a u 4 z nich byly hladiny apoB pod limitem detekce, načež byla tato kohorta přerušena. Vyšší dávky byly spojeny se zvýšením jaterních transamináz.
Zdroj: Eur Heart J 2011 May 18. [Epub ahead of print]

Dr. Mark J Bolland a kolektiv provedli reanalýzu studie WHI CaD (7 let, randomizovaná placebem kontrolovaná, 1g Ca a 400 IU vitaminu D denně, 36282 postmenopauzálních žen v domovech důchodců) a metaanalýzu s 8 jinými studiemi. Hlavními výstupy byla incidence 4 kardiovaskulárních příhod nebo jejich kombinací (MI, koronární revaskularizace, smrt kvůli koronární srdeční nemoci a mrtvice) stanovované pomocí dat pacientské úrovně a trialové úrovně.
Ve studii WHI CaD byla interakce mezi individuálním užíváním doplňků vápníku a rozvrženým vápníkem a vitaminem D. U 16718 žen (46%) bez individuálního vápníku byla HR pro kardiovaskulární příhody s vápníkem a vitaminem D v rozmezí 1,13 až 1,22 (P = 0,05 pro klinický MI nebo ictus; P = 0,04 pro klinický MI nebo revaskularizaci), zatímco u žen s individuálním vápníkem se riziko nelišilo od rozvrženého vápníku a vitaminu D. V metaanalýzách 3 placebem kontrolovaných studií vápník a vitamin D zvýšil riziko MI (RR 1,21; 95% CI 1,01 až 1,44; P = 0,04), mrtvice (RR 1,20; 95% CI 1,00 až 1,43; P = 0,05) a složeniny MI nebo mrtvice (RR 1,16; 95% CI 1,02 až 1,32; P = 0,02). V metaanalýzách placebem kontrolovaných studií byla dostupná data trialové úrovně pro 28072 účastníků z 8 studií. Celkem 1384 subjektů mělo případ MI nebo ictu. Vápník a vitamin D zvýšil riziko MI (RR 1,24; 95% CI 1,07 až 1,45; P = 0,004) a složeniny MI nebo mrtvice (RR 1,15; 95% CI 1,03 až 1,27; P = 0,009).
Zdroj: BMJ Publishing Group 2011. Epub ahead of print.